Český kubismus

Ostré hrany, průniky ploch, krystalické struktury - typické prvky českého kubismu, světově unikátního hnutí, které se zrodilo v Praze okolo roku 1910, kdy skupina mladých avantgardních architektů a umělců aplikovala převratné kubistické principy malířů Picassa a Braqua v architektuře a užitém umění.

Čeští kubisté se - každý svým způsobem - snažili narušením vertikál a horizontál rozbít konvenční pojetí designu a architektury, uvolnit či zachytit v pohybu vnitřní energii hmoty a dát předmětům, se kterými člověk přichází denně do styku, podobu dynamického uměleckého díla. Magnáti, investoři a kolegové umělci naštěstí měli pro jejich snažení pochopení, díky kterému vzniklo několik veřejných a rezidenčních budov, desítky nábytkových souborů a stovky návrhů předmětů užitého umění. Architekti a návrháři Josef Gočár, Pavel Janák, Vlastislav Hofman a Josef Chochol tak vstoupili do dějin české architektury.

Po vzniku samostatného Československa cítili kubističtí architekti - zejména Gočár a Janák - potřebu přispět i ve svém oboru k hledání naší národní identity. Inspiraci nalezli ve slovanském folklóru a z jejich snažení vzešla druhá etapa českého kubismu - rondokubismus, označovaný také jako národní styl.

Po období značného domácího i mezinárodního zájmu v době svého vzniku upadl český kubismus do částečného zapomění. Komunistický režim považoval celou uměleckou avantgardu první poloviny 20. století za nebezpečnou a programně ji ignoroval. Teprve od přelomu 80. a 90. let, kdy svět s velkým ohlasem projelo několik výstav představujících tento unikátní styl, se český kubismus plně začlenil do kontextu moderny v architektuře a užitém umění. Jeho vliv na Art Deco - převládající estetický styl meziválečného období - je dnes široce uznáván.