Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
25-1-2021, 08:33 UTC
Projekty
 Autor:
Folkař si vystačí bez kapely
Autor: Roman Casado
Anglické slovo folk znamená „lid“. V hudební terminologii jde v širokém slova smyslu o lidovou hudbu, kterou můžeme rozřadit do dvou kategorií: na folklór, neboli starší lidové písně pocházející většinou od neznámého autora, a na současný či moderní folk, jehož představitelé jsou zároveñ skladateli a interprety své tvorby. Folkaři se vyznačují tím, že často vystupují sami a obejdou se bez doprovodné kapely. Moderní folk, který navazoval na tradici lidových písní a později na písně trampské, zaujímá v české hudební historii velmi důležité místo.
Folk zaznamenal největší rozmach v socialistickém Československu, a to od konce šedesátých let v dobách mírného politického uvolnění, až do pádu režimu na konci let osmdesátých. Folková píseň tehdy často sloužila jako nástroj kritiky komunistického režimu. Jedním z hlavních představitelů tohoto žánru byl Karel Kryl. Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka se stala symbolem odporu proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Vpád tanků učinil přítrž snahám dát socialismu alespoň trochu lidštější tvář. Krylova stejnojmenná deska sice vyšla v Československu půl roku po srpnových událostech, ale bylo jen otázkou času, kdy bude zakázána. Výmluvně kritické a sarkastické Krylovy texty neměly šanci bez újmy projít komunistickou cenzurou. Kroměřížský rodák se proto rozhodl v září 1969 emigrovat do Německa a své další desky vydával až do roku 1989 pouze v exilu, kde si mohl dovolit zpívat o násilné soudružské výpomoci sovětských tanků zcela bez zábran. Píseň Tak vás tu máme vyšla na desce Rakovina v Německé spolkové republice v roce 1969.
Karel Kryl Karel Kryl, foto: www.karelkryl.cz Karel Kryl, foto: www.karelkryl.cz Karel Kryl, foto: www.karelkryl.cz Karel Kryl


Karel Kryl, jeden z největších českých zpívajících básníků, zemřel v roce 1994. Jeho smrtí se uzavřela významná kapitola české folkové historie. Po Sametové revoluci začala sláva českého folku uvadat. S pádem komunismu zmizel úhlavní nepřítel mnoha písničkářů. Každý si najednou mohl zpívat, co chtěl, a posluchači už nemuseli ve folkových písních hledat jinotaje, které unikly cenzuře. Po krátké odmlce se však folk vzpamatoval a začal znovu dobývat ztracené pozice. Jedním z interpretů, kteří dali tomuto žánru nový impuls a dokázali se prosadit i v nových poměrech byl Jaromír Nohavica. Ba co víc, tento ostravský bard je v současnosti jedním z vůbec nejpopulárnějších českých interpretů. V roce 1993 vydal desku Mikymauzoleum, na níž dokázal, že folk má posluchačům stále co nabídnout i po pádu komunismu. Další jeho deska Divné století z roku 1996 bývá dokonce označována za jedno z nejzásadnějších alb novodobé české hudební historie. Písničkář, který se hlásí k odkazu Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavi, navíc dokázal dát svým písním později nový rozměr zdařilými úpravami pro doprovod s kapelou. Nohavica, který poprvé veřejně vystoupil už v roce 1982, byl svého času s komunistickými cenzory prakticky v neustálém konfliktu. Mnoho jeho fanoušků bylo proto v šoku, když vyšlo najevo, že byl koncem 80. let veden v seznamech spolupracovníků státní bezpečnosti pod krycím jménem „Mirek“. Později se ukázalo, že tajné policii podal hlášení dokonce i o svém setkání s Karlem Krylem v srpnu 1989 ve Vídni. Ostravský písničkář se dlouho odmítal k celé záležitosti vyjádřit, nakonec ale přiznal, že určité informace agentům StB poskytoval. Bránil se tím, že neřekl nic, co by už nevěděli, a že nikomu neublížil. Přestože mu toto jeho selhání mnozí fanoušci dodnes nedokázali odpustit, Nohavicovou popularitou to příliš neotřáslo. Vstupenky na jeho koncertní turné bývají pokaždé v mžiku vyprodané. Poslechněte si nyní jednu z jeho nejzdařilejších skladeb Mikymauz ze zmiňované desky Mikymauzoleum.
Foto: www.nohavica.cz Rok ďábla Rok ďábla


V roce 2000 vyrazil Jaromír Nohavica na turné v doprovodu kapely Čechomor. Tato spolupráce byla velmi přínosná pro obě strany – režisér Petr Zelenka o ní natočil dva roky poté snímek Rok ďábla, který získal ocenění Český lev v kategorii film roku a nejlepší filmová hudba. Čechomor, který se jinak věnuje interpretaci českých, moravských a slovenských lidových písní, začal vystupovat již v roce 1988, tehdy ještě pod názvem I. Českomoravská nezávislá hudební společnost. Tato skupina prošla v polovině devadesátých let zdárnou proměnou, když se rozhodla přitvrdit svůj zvukový projev, přešla z akustických nástrojů na instrumenty elektrické a lidové písně oblékla do rockovějšího hávu. Po této metamorfóze vydala v roce 2001 album Proměny, za které získala od Akademie české populární hudby cenu za nejlepší desku roku. Najdete na ní i následující píseň nazvanou Šimbolice.
Foto: www.cechomor.cz Foto: www.cechomor.cz Foto: www.cechomor.cz Čechomor a Divokej Bill, foto: www.cechomor.cz


Dalším význačným představitelem českomoravského folklóru je Tomáš Kočko a jeho orchestr. Rodák z Frýdku-Místku zhudebnil například poezii básníka píšícího v beskydském dialektu Ladislava Nezdařila. V jeho repertoáru má významné místo též tvorba věnovaná zbojnické tematice, především legendárnímu hrdinovi beskydských hor Ondrášovi. Kočkova kapela hraje tradiční hudbu na akustické nástroje, kromě kytary používá například mandolínu, housle, zobcovou flétnu, violu či cimbál. Věnuje se však též zvukovým experimentům a méně tradičním formám lidových písní. Kočkovo album Poplór z roku 2006 získalo od Akademie české populární hudby cenu za desku roku v kategorii world music. Nahrávka, která má blízko k poprocku, obsahuje lidové písně národů, na jejichž území se kdysi rozkládala Velkomoravská říše, tedy od Polska až po Balkán. Poslechněte si lidovku moravskou o rozepři, kterou před kostelem vedla duše s tělem.
Foto: www.kocko.cz Foto: www.kocko.cz Foto: www.kocko.cz


„Nedávej mně duše viny, bylas se mnů v každej chvíli“, říká vyčítavě tělo duši na konci této lidové písně v podání Tomáše Kočka, a která by určitě zněla velmi přesvědčivě i z úst Jiřího Schmitzera. Tento zpěvák a kytarista, který během svého bohémského života své tělo, a především játra, opravdu příliš nešetřil, se však věnuje současnému folku a vlastní tvorbě. Původně se proslavil jako filmový herec a člen pražského divadla Ypsilon. Dokázal nicméně, že je i velmi zdatným skladatelem, a dokonce velmi rychlým skladatelem, neboť je schopen složit během chvíle píseň na motivy deseti slov, které mu nadiktuje publikum na začátku představení. Na závěr jim pak Schmitzer zahraje píseň, která všechna tato slova obsahuje. Takto ostatně vznikla i jedna z jeho nejpopulárnějších písní nazvaná Japonec. Schmitzer je známý šprýmař a vtipné bývají i jeho písně. Řada jeho skladeb je na druhou stranu spíše hloubavá. Existencionálně laděná píseň Kaluž vyšla na albu Bouda roku 2003.


Padesátku nedávno překročil i další populární český písničkář, který své tělo během života též zdatně huntoval. Říká si Záviš, neboli kníže českého pornofolku. Je třeba říct, že tento titul mu náleží zcela po právu, neboť v jeho písních se to jen hemží popisy všemožných sexuálních praktik a různými neotřelými označeními pro ženské a mužské pohlaví. Tvorba znojemského rodáka vyvolává v publiku rozporuplné reakce. Někteří ho za jeho vulgaritu zatracují, jiní mu nadšeně tleskají a dobře se při jeho písních baví, protože krom toho, že jsou to písně mnohdy velmi sprosté, bývají i velmi vtipné. Nadměrná expresivita Závišových textů prakticky znemožňuje jejich rozhlasové šíření, jelikož při reprodukci většiny jeho skladeb by radiopřijímače zrudly studem až po kořínky antén. Záviš nicméně dokáže napsat i zdařilé skladby neobhroublé. Dá to trochu práce, ale několik takových se v jeho tvorbě objevit dá. „Kníže pornofolku“ navíc splňuje všechna kritéria nezbytná k tomu, aby mohl být označován za lidového umělce, neboť jeho tvorba má k tradici českých lidovek velmi blízko. Píseň Červený most natočil na desku Záviš, syn vojáka v roce 2001.
Foto: www.zavis.borec.cz Foto: www.zavis.borec.cz Foto: www.zavis.borec.cz


Oblíbeným doprovodným nástrojem folkařů bývá kromě kytary též akordeon. Jednou z nejvýraznějších postav současného českého folku, která hraje na tahací harmoniku, je žena. Vystupuje pod jménem Radůza a pro hudební scénu ji objevila na počátku devadesátých let Zuzana Navarová, která ji přivedla na koncertní podia poté, co ji slyšela zpívat na ulici. Radůza začala vystupovat na jejích koncertech jako host a od té doby její kariéra nabrala rychlých obrátek. Zpěvačka, která se občas doprovází i na kytaru a klavír, už vydala několik vlastních autorských desek, zahrála si jako předskokanka na koncertech Suzanne Vegy a Mikea Oldfielda a v roce 2004 získala Anděla pro českou zpěvačku roku. Pro její hudbu je charakteristický silný prožitek a syrový projev. Její poetické texty pak pouze potvrzují fakt, že folkoví muzikanti jsou v podstatě zpívající básníci. Radůzin verš „Jednou to pomine, dobrý, zlý, jen my ne“, z desky Andělové z nebe, z roku 2001, skoro jako by poukazoval na nesmrtelnost českého folku obecně.
Radůza Radůza


Související články
 6.4.2020 Události
 2.2.2020 Zprávy
 3.3.2019 Hudební pořady
 18.11.2018 Hudební pořady
 5.11.2018 Události
 19.8.2018 Hudební pořady
 14.1.2018 Hudební pořady
 31.12.2017 Hudební pořady
 5.11.2017 Hudební pořady
 29.10.2017 Zprávy
 28.10.2017 Zprávy
Všechny související články