|
Folkař si vystačí bez kapely
Autor: Roman Casado
Anglické slovo folk znamená „lid“. V hudební terminologii jde v
širokém slova smyslu o lidovou hudbu, kterou můžeme rozřadit do dvou
kategorií: na folklór, neboli starší lidové písně pocházející
většinou od neznámého autora, a na současný či moderní folk, jehož
představitelé jsou zároveñ skladateli a interprety své tvorby.
Folkaři se vyznačují tím, že často vystupují sami a obejdou se bez
doprovodné kapely. Moderní folk, který navazoval na tradici lidových
písní a později na písně trampské, zaujímá v české hudební
historii velmi důležité místo.
Folk zaznamenal největší rozmach v socialistickém Československu, a to
od konce šedesátých let v dobách mírného politického uvolnění, až
do pádu režimu na konci let osmdesátých. Folková píseň tehdy často
sloužila jako nástroj kritiky komunistického režimu. Jedním z
hlavních představitelů tohoto žánru byl Karel Kryl. Jeho píseň
Bratříčku, zavírej vrátka se stala symbolem odporu proti invazi vojsk
Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Vpád tanků učinil
přítrž snahám dát socialismu alespoň trochu lidštější tvář.
Krylova stejnojmenná deska sice vyšla v Československu půl roku po
srpnových událostech, ale bylo jen otázkou času, kdy bude zakázána.
Výmluvně kritické a sarkastické Krylovy texty neměly šanci bez újmy
projít komunistickou cenzurou. Kroměřížský rodák se proto rozhodl v
září 1969 emigrovat do Německa a své další desky vydával až do
roku 1989 pouze v exilu, kde si mohl dovolit zpívat o násilné
soudružské výpomoci sovětských tanků zcela bez zábran. Píseň Tak
vás tu máme vyšla na desce Rakovina v Německé spolkové republice v
roce 1969.
Karel Kryl, jeden z největších českých zpívajících básníků,
zemřel v roce 1994. Jeho smrtí se uzavřela významná kapitola české
folkové historie. Po Sametové revoluci začala sláva českého folku
uvadat. S pádem komunismu zmizel úhlavní nepřítel mnoha
písničkářů. Každý si najednou mohl zpívat, co chtěl, a posluchači
už nemuseli ve folkových písních hledat jinotaje, které unikly
cenzuře. Po krátké odmlce se však folk vzpamatoval a začal znovu
dobývat ztracené pozice. Jedním z interpretů, kteří dali tomuto
žánru nový impuls a dokázali se prosadit i v nových poměrech byl
Jaromír Nohavica. Ba co víc, tento ostravský bard je v současnosti
jedním z vůbec nejpopulárnějších českých interpretů. V roce 1993
vydal desku Mikymauzoleum, na níž dokázal, že folk má posluchačům
stále co nabídnout i po pádu komunismu. Další jeho deska Divné
století z roku 1996 bývá dokonce označována za jedno z
nejzásadnějších alb novodobé české hudební historie. Písničkář,
který se hlásí k odkazu Vladimíra Vysockého a Bulata Okudžavi, navíc
dokázal dát svým písním později nový rozměr zdařilými úpravami
pro doprovod s kapelou. Nohavica, který poprvé veřejně vystoupil už v
roce 1982, byl svého času s komunistickými cenzory prakticky v
neustálém konfliktu. Mnoho jeho fanoušků bylo proto v šoku, když
vyšlo najevo, že byl koncem 80. let veden v seznamech spolupracovníků
státní bezpečnosti pod krycím jménem „Mirek“. Později se
ukázalo, že tajné policii podal hlášení dokonce i o svém setkání s
Karlem Krylem v srpnu 1989 ve Vídni. Ostravský písničkář se dlouho
odmítal k celé záležitosti vyjádřit, nakonec ale přiznal, že
určité informace agentům StB poskytoval. Bránil se tím, že neřekl
nic, co by už nevěděli, a že nikomu neublížil. Přestože mu toto
jeho selhání mnozí fanoušci dodnes nedokázali odpustit, Nohavicovou
popularitou to příliš neotřáslo. Vstupenky na jeho koncertní turné
bývají pokaždé v mžiku vyprodané. Poslechněte si nyní jednu z jeho
nejzdařilejších skladeb Mikymauz ze zmiňované desky Mikymauzoleum.
V roce 2000 vyrazil Jaromír Nohavica na turné v doprovodu kapely
Čechomor. Tato spolupráce byla velmi přínosná pro obě strany –
režisér Petr Zelenka o ní natočil dva roky poté snímek Rok ďábla,
který získal ocenění Český lev v kategorii film roku a nejlepší
filmová hudba. Čechomor, který se jinak věnuje interpretaci českých,
moravských a slovenských lidových písní, začal vystupovat již v roce
1988, tehdy ještě pod názvem I. Českomoravská nezávislá hudební
společnost. Tato skupina prošla v polovině devadesátých let zdárnou
proměnou, když se rozhodla přitvrdit svůj zvukový projev, přešla z
akustických nástrojů na instrumenty elektrické a lidové písně
oblékla do rockovějšího hávu. Po této metamorfóze vydala v roce 2001
album Proměny, za které získala od Akademie české populární hudby
cenu za nejlepší desku roku. Najdete na ní i následující píseň
nazvanou Šimbolice.
Dalším význačným představitelem českomoravského folklóru je
Tomáš Kočko a jeho orchestr. Rodák z Frýdku-Místku zhudebnil
například poezii básníka píšícího v beskydském dialektu Ladislava
Nezdařila. V jeho repertoáru má významné místo též tvorba
věnovaná zbojnické tematice, především legendárnímu hrdinovi
beskydských hor Ondrášovi. Kočkova kapela hraje tradiční hudbu na
akustické nástroje, kromě kytary používá například mandolínu,
housle, zobcovou flétnu, violu či cimbál. Věnuje se však též
zvukovým experimentům a méně tradičním formám lidových písní.
Kočkovo album Poplór z roku 2006 získalo od Akademie české populární
hudby cenu za desku roku v kategorii world music. Nahrávka, která má
blízko k poprocku, obsahuje lidové písně národů, na jejichž území
se kdysi rozkládala Velkomoravská říše, tedy od Polska až po Balkán.
Poslechněte si lidovku moravskou o rozepři, kterou před kostelem vedla
duše s tělem.
„Nedávej mně duše viny, bylas se mnů v každej chvíli“, říká
vyčítavě tělo duši na konci této lidové písně v podání Tomáše
Kočka, a která by určitě zněla velmi přesvědčivě i z úst Jiřího
Schmitzera. Tento zpěvák a kytarista, který během svého bohémského
života své tělo, a především játra, opravdu příliš nešetřil, se
však věnuje současnému folku a vlastní tvorbě. Původně se proslavil
jako filmový herec a člen pražského divadla Ypsilon. Dokázal
nicméně, že je i velmi zdatným skladatelem, a dokonce velmi rychlým
skladatelem, neboť je schopen složit během chvíle píseň na motivy
deseti slov, které mu nadiktuje publikum na začátku představení. Na
závěr jim pak Schmitzer zahraje píseň, která všechna tato slova
obsahuje. Takto ostatně vznikla i jedna z jeho nejpopulárnějších
písní nazvaná Japonec. Schmitzer je známý šprýmař a vtipné
bývají i jeho písně. Řada jeho skladeb je na druhou stranu spíše
hloubavá. Existencionálně laděná píseň Kaluž vyšla na albu Bouda
roku 2003.
Padesátku nedávno překročil i další populární český
písničkář, který své tělo během života též zdatně huntoval.
Říká si Záviš, neboli kníže českého pornofolku. Je třeba říct,
že tento titul mu náleží zcela po právu, neboť v jeho písních se to
jen hemží popisy všemožných sexuálních praktik a různými
neotřelými označeními pro ženské a mužské pohlaví. Tvorba
znojemského rodáka vyvolává v publiku rozporuplné reakce. Někteří
ho za jeho vulgaritu zatracují, jiní mu nadšeně tleskají a dobře se
při jeho písních baví, protože krom toho, že jsou to písně mnohdy
velmi sprosté, bývají i velmi vtipné. Nadměrná expresivita
Závišových textů prakticky znemožňuje jejich rozhlasové šíření,
jelikož při reprodukci většiny jeho skladeb by radiopřijímače zrudly
studem až po kořínky antén. Záviš nicméně dokáže napsat i
zdařilé skladby neobhroublé. Dá to trochu práce, ale několik
takových se v jeho tvorbě objevit dá. „Kníže pornofolku“ navíc
splňuje všechna kritéria nezbytná k tomu, aby mohl být označován za
lidového umělce, neboť jeho tvorba má k tradici českých lidovek velmi
blízko. Píseň Červený most natočil na desku Záviš, syn vojáka v
roce 2001.
Oblíbeným doprovodným nástrojem folkařů bývá kromě kytary též
akordeon. Jednou z nejvýraznějších postav současného českého folku,
která hraje na tahací harmoniku, je žena. Vystupuje pod jménem Radůza
a pro hudební scénu ji objevila na počátku devadesátých let Zuzana
Navarová, která ji přivedla na koncertní podia poté, co ji slyšela
zpívat na ulici. Radůza začala vystupovat na jejích koncertech jako
host a od té doby její kariéra nabrala rychlých obrátek. Zpěvačka,
která se občas doprovází i na kytaru a klavír, už vydala několik
vlastních autorských desek, zahrála si jako předskokanka na koncertech
Suzanne Vegy a Mikea Oldfielda a v roce 2004 získala Anděla pro českou
zpěvačku roku. Pro její hudbu je charakteristický silný prožitek a
syrový projev. Její poetické texty pak pouze potvrzují fakt, že
folkoví muzikanti jsou v podstatě zpívající básníci. Radůzin verš
„Jednou to pomine, dobrý, zlý, jen my ne“, z desky Andělové z nebe,
z roku 2001, skoro jako by poukazoval na nesmrtelnost českého folku
obecně.
|
