|
Klára Čepová o srpnu 1968 ...
Rodiče si pronajali dům v Sologne, abychom zde strávili prázdniny.
Bratr se právě vrátil z návštěvy v zemi, kde se narodil náš otec.
Jako první člen naší rodiny se do ní vypravil na průzkum, aby se
seznámil s našimi pěti strýci a tetami a 15 bratranci a sestřenicemi.
Dokonce se uvažovalo o tom, že se tam všichni čtyři příští rok
vrátíme.
V dobách, kdy žil ještě v Československu, byl můj otec známým
spisovatelem. Nedá se říci, že by se doopravdy politicky angažoval,
avšak jeho literární dílo, které neslo výraznou pečeť jeho
katolické víry a které ovlivnily styky se západními intelektuály, se
tehdejšímu režimu nezamlouvalo. Aby se vyhnul vězení, musel odejít ze
země, což se mu podařilo tajným útěkem přes ostnaté dráty. Svou
matku, která zemřela na Moravě, již nikdy neuviděl.
Po 20 letech v exilu mu poprvé svitla jiskřička naděje: situace v zemi
se pomalu zlepšovala. Můj otec tomu sám ještě nechtěl uvěřit, ale
my ostatní jsme si již představovali, jak se jednou vrátíme do
Myslechovic a jak se obejmeme s jeho sourozenci.
Toho rána jsem vstala stejně jako jindy a šla jsem posnídat s rodiči.
Nic však nebylo jako jindy, bylo jasné, že se něco stalo, ještě jsem
nechápala co. Matka uhýbala očima zarudlýma od pláče a schovávala
kapesník, otec strnule seděl, hlavu skloněnou, jako kdyby chtěl zůstat
nerušen sám. Nejzvláštnější bylo, že bylo tak brzy ráno puštěné
rádio. Nic jsem nechápala, nechtěla jsem rozumět slovům, která se
linula z reproduktorů: naplňovala celou místnost, zmocňovala se našich
životů, hovořila o tancích, o ruských vojácích, o invazi, o davech v
ulicích Prahy, o barikádách a mrtvých.
Pomalu mi docházelo, že můj otec již nikdy svou rodnou zem nespatří.
Bylo 21. srpna 1968.
|
