|
Rock z dob komunismu žije dál
Autor: Roman Casado
Většina rockových skupin, jež vznikly v dobách socialistického
Československa, byly solí v očích tehdejšího režimu, který se je
snažil všemožně likvidovat. Ovšem zatímco komunismus v
Československu nepřežil sametovou revoluci v roce 1989, mnoho z těchto
kapel hraje dodnes. V tomto díle si můžete poslechnout výběr šesti
skupin, jež významným způsobem ovlivnily vývoj české rockové
muziky, od undergroundové psychadelické hudby až po punk.
Nejstarší undergroundovou kapelou a nepřítelem socialistického
zřízení číslo jedna byla bezesporu kapela The Plastic People of the
Universe, která se od svého vzniku v roce 1968 stala symbolem
alternativní kultury v tehdejším Československu a mohla veřejně
účinkovat pouze na ilegálních soukromých akcích, konaných
například na Hrádečku, venkovském sídle Václava Havla a kultovním
centrem tehdejšího disentu. Experimentální, psychadelická hudba této
kapely je velmi těžko stravitelná. Však také ležela komunistické
honoraci řádně v žaludku. V sedmdesátých letech byly její členové
perzekuováni, zavíráni do kriminálu a nuceni k emigraci. V roce 1976
bylo několik členů této kapely odsouzeno za protistátní činnost.
Protesty proti jejich uvěznění se posléze staly jedním z impulzů pro
vznik Charty 77, občanské iniciativy požadující dodržování
lidských práv v ČSSR. Komunistický režim zasadil této kapele řadu
hlubokých ran, nedokázal ji však nikdy zcela zničit. Skupina prošla od
svého vzniku mnohými proměnami, díky své magické síle však žije
dodnes. Jedna z jejích nejznámějších skladeb se také nazývá
Magické noci, další pozoruhodnou skladbou, které kapelu proslavily, se
jmenuje Podivuhodný mandarin.
Velice blízko ke kapele The Plastic People of the Universe měli i
další významní představitelé českého undergroundu tvořící pod
názvem Psí vojáci. Skupina, která si zvolila název podle válečného
indiánského kmene Čejenů z románu Thomase Bergera Malý velký muž,
se poprvé prezentovala v sestavě basa, piano, bicí v roce 1979 na IX.
Pražských jazzových dnech. Po koncertě se o Psí vojáky ihned začala
zajímat příslušníci státní bezpečnosti a komunistický režim záhy
zakázal skupině, vedené zpěvákem a pianistou Filipem Topolem,
veřejně vystupovat. Toto jazz rockové trio se tak mohlo prezentovat
dlouhou dobu pouze ilegálně. Zahrálo si například před skupinou The
Plastic People of the Universe na zmiňovaném Hrádečku u Václava Havla.
Od poloviny 80. let pak kapela vystupovala veřejně pod krycím názvem
P.V.O., neboli Psí vojáci osobně, ale první desku mohla oficiálně
vydat až po roce 1989. Živá vystoupení této formace s divokým, někdy
až nepříčetným, Filipem Topolem za pianem bývala velkým zážitkem.
Topol hrával na piano tak vehementně, že si kolikrát rozedřel ruce až
do krve. Jednu dobu se dokonce říkalo, že si strká mezi klávesy
žiletky, aby představením dodal větší šťávu, což však sám
označuje za nesmysl s tím, že za krvácení mohla glissanda, neboli
přejezdy ruky po klávesách odshora dolů či naopak. Ať už to bylo
jakkoli, Žiletky se dostaly alespoñ do názvu jedné z nejznámějších
písní této kapely.
Jazz rockové kořeny měla i další proslulá československá hudební
skupina Pražský výběr, která se posléze stala hlavním
představitelem tuzemské nové vlny. Klávesista a zpěvák Michael Kocáb
a kytarista Michal Pavlíček sestavili kapelu, pro kterou byla
charakteristická ironie, nadsázka a recese. Jejich vystoupení, při
kterých členové kapely s oblibou používali bizarní převleky, byla
značně divoká a často se odehrávala pod policejním dohledem. Není
divu, že sama existence této formace komunistické pohlaváry nebývale
dráždila a bylo otázkou času, kdy si režim najde vhodnou záminku k
tomu, aby ji zakázal. Zákaz nakonec přišel v roce 1983 těsně před
vydáním první desky Pražského výběru Straka v hrsti. Přestože
nebyla oficiálně vydaná, nahrávka se rychle rozšířila mezi fanoušky
díky ilegálním kopiím a zásadním způsobem ovlivnila českou rockovou
scénu. Album nakonec oficiálně vyšlo v roce 1986, kdy se také kapela
směla vrátit na podia. Nicméně komunistický režim jí uzmul
nejlepší léta, kdy se nacházela na tvůrčím vrcholu. Po sametové
revoluci v roce 1989 se členové Pražského výběru rozešli a věnovali
se sólovým projektům. Michael Kocáb byl dokonce zvolen poslancem a
dotáhl do konce odsun sovětských vojsk v roce 1991. Pražský výběr se
poté pokusil o comeback ještě dvakrát, ale nikdy už nedokázal
překročit svůj vlastní stín vržený Strakou v hrsti. V roce 1997
natočil desku nazvanou „Běr“, která však nijak neoslnila a kvůli
věčným neshodám dvou hlavních tahounů kapely Kocába a Pavlíčka se
skupina nakonec znovu rozpadla. Prvně jmenovaný muzikant nedávno obnovil
její činnost pod názvem Pražský výběr II, který v roce 2007
natočil desku Vymlácený rockový palice a začal znovu koncertovat. Při
prosazování svého nového repertoáru to má však velmi těžké,
neboť lidé chtějí na koncertech slyšet především staré časem
prověřené hity, ke kterým patří například Hrabě X.
Dalším výrazným představitelem československé nové vlny byla
skupina Jasná páka. Ta však hrála mnohem přímočařejší hudbu,
bližší klasickému rokenrolu, a měla mnohem punkovější projev, jenž
se vyznačoval syrovým zvukem kytar a pištivými hlasy vokalistek.
Stejně jako Pražský výběr také Jasnou páku smetla vlna zákazů
rockových kapel odstartovaná článkem otištěným v roce 1983
časopisem Tribuna pod názvem „Nová vlna se starým obsahem“, který
tehdy zahájil hon na rockové čarodějnice. Kapely v článku zmíněné
jako odstrašující příklad byly neprodleně odstraněny. Autor textu
podepsaný jako Jan Krýzl, který označoval představitele nové vlny za
chovance psychiatrických léčeben, o Jasné Páce mimo jiné napsal
následující věty: „Například vulgární text ‚má špinavá
záda, nepije, nesolí, nekouří, ale má to ráda‘, či píseñ s
názvem Pal vodsuď, hajzle od Jasné Páky, vypadající jako výplod
chorého mozku, jsou ve skutečnosti výrazem nihilismu a cynismu, hluboké
nekulturnosti a ideologických přístupů, které jsou socialistické
společnosti zcela cizí“. Tím to měla Jasná páka spočítáno. Poté
co byla zakázána, však tato formace zareagovala tak jako spousta jiných
stejně postižených kapel: změnila si jméno a o rok později, když se
situace trochu uklidnila, začala znovu vystupovat, tentokrát pod názvem
Hudba Praha, pod kterým příležitostně koncertuje dodnes. Jasná páka
a její Špinavý záda.
V roce 1979 vznikla v garáži na předměstí Prahy v Klukovicích
kapela, která si začala říkat Garáž. I tato skupina se svezla na
československé nové hudební vlně, ale stejně jako Jasná Páka,
vycházela víc z klasického rokenrolu. Styl Garáže se blíží spíše
pub rocku a je více taneční. Tato kapela byla také hlavním zastáncem
toho, aby lidé nemuseli na koncertech sedět a mohli stát a tančit, což
bylo do té doby nemyslitelné. V roce 1982 začal v Garáži zpívat Tony
Ducháček. Jeho monotónní až lehce apatický projev v kombinaci s jeho
neotřelými texty se staly pro celkový výraz kapely zcela zásadní.
Krátce poté došlo ve skupině k personálním změnám, Garáž začala
připravovat nový repertoár a přestala koncertovat, čímž se vyhnula
jistému zákazu, který zasáhl spřízněné kapely v jejím blízkém
okolí. Přesto svou první dlouhohrající desku mohla vydat až po
sametové revoluci. Za zmínku stojí ještě fakt, že v polovině 80. let
Garáž koketovala s latinskoamerickýma rytmy a funky, ale brzy se
vrátila ke starému dobrému big beatu, který jí sluší nejvíc.
Garáž – U nás ve sklepě.
Žijícím klasikem českého punku je kapela Visací zámek, jenž
vznikla skutečně v punkovém stylu. Jejím zakladatelům se podařilo
rozhlásit fámu, že Visací zámek je jedna z nejlepších českých
punkových kapel a získali tak spoustu příznivců, aniž by do té doby
odehráli jediný koncert nebo měli nazkoušenu alespoñ jednu píseñ.
Jejich první koncert se nakonec uskutečnil úspěšně v roce 1982 a od
té doby hrají „Visáči“ ve stejné sestavě dodnes, což je málo
vídaný unikát. Také tvorba této skupiny narážela na problém se
socialistickými cenzory, kteří se snažili Visací zámek uzamknout
jednou provždy. A nebylo pro ně těžké najít si k tomu nějakou
záminku. Tato skupina nebyla nijak zvlášť politicky angažovaná, ale v
jejích textech bylo možné najít mnoho dvojsmyslů k zákazu zcela
postačujících. Mimoto, už samo punkové heslo No future, neboli
žádná budoucnost, se samozřejmě absolutně neslučovalo s morálkou
socialisticky smýšlejícího budovatele, který hleděl radostně
vstříc světlým zítřkům. Visací zámek tedy načas v osmdesátých
letech musel zmizet a vystupoval pod názvem Traktor, podle svého
největšího hitu, který nechybí na žádném koncertě dodnes. V
osmdesátých letech ostatně vznikla spousta písní, které zajistily
kapele nesmrtelnost, nicméně Visací zámek dokazuje i nadále, že
zdaleka ještě nepatří do starého železa. V roce 2005 zaznamenala
obrovský úspěch jeho píseñ Známka punku, která vyšla na albu
nazvaném jednoduše Punk!
|
