Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
28-2-2021, 01:03 UTC
Projekty
 Autor:

Okolo padesáti příbuzných Antonína Lagrina bylo pronásledováno nacisty
Autor: Jana Šustová
O svých dojmech z návštěvy Osvětimi a o tom, jak tábor zasáhl do osudu rodičů, sourozenců a dalších příbuzných, vyprávěl Janě Šustové pan Antonín Lagrin.
"Já jsem moc rád, že jsem se tam mohl letos (příspěvek byl natočen u příležitosti 60. výročí vyvraždění tzv. "cikánského tábora" v Osvětimi; pozn red.) dostavit, je to moje morální povinnost vůči našim mrtvým a všem. Měl bych tam jezdit každý rok na dušičky. Z Německa tam každý rok je plno Sintů, kteří tam jezdí z větší dálky, ale oni na to mají prostředky, mají na to auta. My jsme tady na tom trošičku hůř, tak jsem rád, že jsem se tam dnes mohl podívat, pomodlit se, zapálit svíčky za naše mrtvé."
Pan Lagrin toho ví o osudech svých příbuzných za války opravdu hodně. Přesto ale na něj čekalo při návštěvě v Osvětimi nečekané překvapení.
"Tam jsem našel tabuli, kde bylo asi 50 členů z mé rodiny. To mě překvapilo, ani nevím, že by nás tam tolik bylo. Vím, že táta, bratři... ale to jsou pak zase další příbuzní - strýcové, bratranci, a tak dále. Bylo nás tam hodně. Nevím ani přesně, kolik nás tam zahynulo. Ani nevím, kolik nás tam zahynulo z máminy strany. Mámin děda tam byl zastřelen, mámina babička... A teta byla rozkopaná esesáky za to, že si sundala na apelplacu sníh z hlavy. Sněžilo, měli ty sněžné čepice a museli hodiny stát na apelplacu. Ona si ten sníh sundala z hlavy. Pak přiskočil gestapák a holinkami ji rozkopal, byla to už stará ženská, tak zemřela hned na místě, říkala máma. Pak je sprchovali ledovou vodou, museli stát do rána venku. Umíraly děti, staré ženy, praskala na nich kůže, jak byl veliký mráz, a oni je hnali pod ledovou vodu. Tam se děly hrozné věci. Máma na to nerada vzpomínala, i táta. Já akorát můžu říct, co táta vykládal takhle večer. Většinou nebylo týdne, aby nemluvil o Osvětimi, o Letech, měli to stále v hlavě, nemohli na to zapomenout."
Dnes na místě bývalého cikánského tábora v Březince můžeme vidět jen zbytky základů jednotlivých baráků s ruinami komínů. Jak tady Romové bydleli za války?
"No jak tady bydleli... Táta byl v Birkenau - zima, mrzlo, v noci byly otevřené ty luftníky, přes ten barák vedl nějaký komín, tam se netopilo. Aby nezmrzli, spávali po čtyřech, kolikrát i dohromady s mrtvými. Ráno pak když vstávali, tak půlka postele byly mrtvoly, denně takových tisíc až dvanáct set mrtvých na bloku. Ráno se probudili a nevěděli jestli budou v noci nebo odpoledne žít. Na každém kroku smrt, vraždy, zabíjení, z rozmaru pouštěli esesáci na vězně psy, i na děti. Děti topili v záchodové žumpě nebo vzali od matky dítě, ustřelili mu hlavu. Takové věci se tady děly."
Nad branou koncentračního tábora v Osvětimi je nápis "Práce osvobozuje". Jakou práci zde museli vězňové vykonávat?
"Nevím přesně, co dělali. Byl tam močál, kde museli dělat nějaké úpravy. Kameny dělali cestu, denně rozbíjeli kameny. Zbytečné práce. Nebo kolečkem hlínu sem tam..."
Pan Antonín Lagrin našel v Osvětimi také fotografii jedné své známé, která byla od šestnácti let vězněna v Letech u Písku. Později se dostala na svobodu a až do konce války se schovávala. Fotografie byla pořízena v dětském věku u příležitosti jejího prvního svatého přijímání.
"To už je stará paní, žije v Prostějově. Mařena Ondrášová. Její bratr tam byl taky, ten žije v Olomouci. Když je uvidím, dám mu vzkázat, že tam mají fotky, aby se tam jeli podívat. Buď řekne, že tam byla, nebo že ví, nebo neví. Ale asi to neviděla, protože to je nové."