Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
28-2-2021, 04:51 UTC
Projekty
 Autor:

Antonín Hlaváček - bývalý osvětimský vězeň
Autor: Jana Šustová
V lágru za druhé světové války zemřelo na 21 tisích Romů, včetně těch z bývalého protektorátu Čechy a Morava. Jedním z vězňů tohoto tábora byl i pan Antonín Hlaváček, který byl však těsně před masakrem v noci ze 2. na 3. srpna 1944 deportován do Buchenwaldu.
Pan Hlaváček byl odvezen do Osvětimi ještě jako nezletilý. Dostal se tam sám, bez rodičů.
"Já byl v polepšovně a na základě toho, jak vyšlo v 1943, že židi a cikáni se mají zlikvidovat, a já byl černej, tak ..."
Jeho rodiče na něj čekali v Praze a válku přežili. Jejich syn mezitím prošel několika koncentračními tábory - od března 1943 byl vězněn v Osvětimi a pak ho čekaly transporty do Buchenwaldu, Gross-Rosen a Dachau.
"Sem jsme přijeli kolem dvacátého, byl jsem půl roku dole a půl roku tady, pak nás odvezli do Buchenwaldu."
Proč docházelo k transportům vězňů?
"To už bylo ke konci války, fronta se blížila, tak to stěhovali dál."
Každý vězeň měl vytetováno své táborové číslo. Avšak dětem a starým lidem je nacisté psali pouze inkoustovým perem, p rotože se počítalo s tím, že brzy zemřou. I na ruce pana Hlaváčka a je dodnes čitelné vytetované číslo.
"Já Vám to přečtu i německy neunzehnhundertsechsundsechzig - tisíc devět set devadesát šest - a tím jste se musela hlásit."
Jak to vypadalo v takzvaném "cikánském táboře"?
"To byl tak zvaný izolační tábor. Když se tam přišlo, dali nám číslo na ruku, ostříhali nás dohola, měli kýbl a štětku a celé tělo i hlavu přejeli. Dětem a starým lidem dělali číslo inkoustovou tužkou, protože věděli, že stejně brzy umřou. A záchod - na konci bloku, tam v rohu, byl sud a přes něj prkno, něco jako měli Rusáci. Když jste se tam chtěl dostat, musel jste odhrnovat mrtvoly. Vždycky za tři dni to nakládali a odváželi."
Nezřídka se stávalo, že nějaký spoluvězeň zemřel v noci v baráku.
"To ho hodili z pryčny dolu a nechali ho tam do rána, skladovali to v konci baráku, a pak to vyváželi."
Dokonalé technické vybavení v Březince usmrcovalo pomocí plynu cyklon B v komorách upravených jako umývárny se sprchami.
"Ty transporty chodily převážně kolem desáté hodiny večer, když byla tma. Odtud jsme to všechno slyšeli. Ven jsme nesměli, ale to bylo všechno slyšet, jak to vyháněli z vagónů, všecko ven. Věci, co měli, na hromadu, každý vyfasoval ručník a mýdlo a šli se koupat - ale místo vody šel plyn."
V krematoriích pracovala takzvaná zvláštní komanda - Sonderkommando, která měla za úkol spalovat mrtvé. Jejich členy byli vězňové, kteří dostávali větší příděly jídla a byli odděleni od ostatních vězňů. Přibližně každé tři měsíce byli příslušníci zvláštních komand zplynováni a nahrazeni jinými vězni.
"Ten tam byl tři měsíce, pak je spálili a nastoupili další, pak spálili i je, a zase přišli další, asi aby to nevyšlo najevo. A my jsme si zprvu mysleli, že tam pečou chleba. Až potom po 14 dnech jsme se dozvěděli, že tam pálí lidi. Pak už nestačili dvě krematorky, tak tam někde vzadu byla vybagrovaná jáma. Všechno tam házeli - sudy, gumy - pece už to všechno nestačily brát, to byl strašný nápor v tom třiačtyřicátém. To byl největší nápor Slováků, Židů, Maďarů."
V Osvětimi a jejím okolí bylo v letech 1940 až 1945 zřízeno 36 nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů. K hlavním patřil kmenový tábor Osvětim I, dále vyhlazovací tábor Osvětim II - Březinka a Osvětim III. Pan Antonín Hlaváček byl vězněn v kmenovém táboře Osvětim I a v Osvětimi-Březince.
"To byl Osvětim. Byly to polské vojenské kasárna, Němci to zabrali a udělali z toho koncentrák. Tam dole byl likvidační tábor."
V Osvětimi-Březince Romové bydleli v dřevobarácích, ze kterých se dodnes dochovaly pouze ruiny kamen a komínů.
"To bylo všechno dřevěné, ty baráky támhle jsou zděné, proto to vydrželo."
Kousek dál od bývalého "cikánského tábora" jsou zděné baráky.
"Tam byly různé národnosti - Židi, Poláci, Francouzi, ten stát byl prostě rozdělený."
Jednou z mála šancí, jak uniknout téměř jisté smrti v Osvětimi, byl transport do jiného koncentračního tábora.
"Já jsem prodělal dva transporty smrti. Až v posledním tažení před Dachau mě chytil silný tyfus, tak mě kamarádi odtáhli. Když jsem pil po sobě vlastní moč, to nebudete věřit, kamarád přiběhl, že tady jsou Američani. Stáhli nás do polních nemocnic. Dostal jsem takovou táfličku čokolády a kávovou lžíci čaje."
Po osvobození bylo potřeba dát se dohromady a začít žít normálním životem.
"Přivezla mě sanita z Prahy do Ratibořských hor, vážil jsem 35 kg, pak jsem byl půl roku v sanatoriu a pak jsem musel být zaměstnaný jako každý druhý. V Nové Bystřici jsem byl první u rabovací gardy jako policajt...mstít se Němcům, jenže to mi nepovolili. To co oni dělali s námi, to bych dělal já s nimi. Ale všichni Němci nebyli stejní. Říšský Němec - dobrý Němec, nejhorší byli ti skopčáci, co se dali k Němcům - Vlasova armáda, Slováků a Poláků i Čechů tam bylo hodně, z každého státu byli u Němců, když ne, tak na každou hlavu bylo deset konfidentů. Jak přišel do hospody, něco slyšel, tak šel."
A jakou profesi si pan Hlaváček po válce vybral?
"Líbila se mi pokrývačská práce, tak jsem dělal pokrývače."
Po skončení války utrpení některých lidí neskončilo. Ve zlu páchaném nacisty pokračovali komunisté. Pan Hlaváček byl jednou z jejich obětí.
"Za komunistického režimu jsem byl taky zavřený u estébáků. To co dělali oni, to všechno odkoukali od Němců: tužky mezi prsty, aby se přiznali, natolik ostrý guláš, aby byla žízeň. Hlad se dá přežít, ale žízeň - to nevydržíte, to neexistuje. A člověk se přizná ke všemu. A co dělali Němci? Dva dny Vám nedali jíst a třetí den Vám dali herinka, nic jiného. Kdo to snědl, tak šel..."