Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
17-1-2021, 13:35 UTC
Projekty
 Autor:
Jan Zajíc
Jan Zajíc se narodil 3. července 1950 ve Vítkově jako druhý syn Marty a Jaroslava Zajícových. Matka vyučovala na místní základní škole český jazyk, otec byl drogistou. Oba Janovi sourozenci, starší bratr i o pět let mladší sestra, dostali jména po rodičích.
Dětství prožil Jan Zajíc v rodném městečku, kde také navštěvoval základní školu. V roce 1965 byl přijat na střední železniční průmyslovou školu v Šumperku. Ač student školy s technickým zaměřením, věnoval stále více času četbě krásné literatury. Světlo světa spatřily i jeho první básně. Polednové společenské dění roku 1968 Jan Zajíc velmi přivítal. V Šumperku se účastnil řady mítinků a vystupoval na schůzích: patřil k nejaktivnějším diskutujícím. Pro srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy měl jen slova odsouzení. Litoval, že naše armáda nebojovala, chtěl se hlásit do domobrany.
Když se v polovině ledna 1969 dozvěděl o sebeupálení Jana Palacha, nahlásil ve škole, že je nemocný a jede domů. Odcestoval však do Prahy, kde se u sochy sv. Václava zúčastnil protestní hladovky, která trvala do Palachova pohřbu. Zde se také seznámil s Oldřichem Vítem, studentem Husovy bohoslovecké fakulty, pozdějším adresátem jednoho z dopisů na rozloučenou.
Rozhodnutí stát se Palachovým nástupcem v Janu Zajícovi uzrálo během února. Se svým záměrem se mezi kamarády nikterak netajil, nikdo však nevěřil v opravdovost jeho úmyslu.
Ráno 25. února 1969 odjel Jan Zajíc ze Šumperka do Prahy. Vezl s sebou kufřík, v němž měl několik dopisů a výzvu občanům Československa, určenou k rozmnožení a přepsanou na bláně. Doprovázeli ho tři spolužáci z průmyslovky.
V Praze si koupil kyselinu, několik lahví benzinového čističe a pastu na parkety, jíž si na toaletě potřel celé tělo. Svým průvodcům předal blánu i vzkazy pro Oldřicha Víta a rozloučil se s nimi.
Okolo půl druhé odpoledne zašel do průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí. Zde vypil kyselinu, polil se čistícím prostředkem a zapálil se. Z průjezdu se mu však nepodařilo vyběhnout - po několika krocích upadl a na místě zemřel. Zanechal posobě báseň o Palachovi a čtyři dopisy.
Jan si přál, aby se jeho pohřeb konal v Praze. Tomu ovšem Bezpečnost zabránila. Jan Zajíc byl proto pochován 2. března ve Vítkově. Na jeho poslední cestu ho přišly vyprovodit tisíce lidí.
Jan Zajíc: Báseň Janu Palachovi
Rozmarné odpoledne
kolem vezou víc, než Prométhea
Oči jsou prolomená hráz
Pláču na chodníku
Pro všechno
Pro těch jednadvacet let
pro cizími vojáky sražený jarní květ
pro Člověka, co odmítl jít zpět
pro srdce, do kterého by se vešel svět
pro několik nevykřičených vět
Chce se mi zařvat - teď hned:
"Pryč s nimi! Ať žije nový svět!"
To ticho řve ze mne
Praha teď skutečně dotýká se hvězd
Svou bolest, co zatíná se v pěst
Ticho rve uši
Všichni to vědí a mlčí
Ústa jim zacpal strach ze života i smrti
Je leden roku 69
I láska bolí
proto pláči.
20. února 1969

Dopis Jana Zajíce
OBČANÉ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ !!!
Protože se navzdory činu Jana Palacha vrací náš život do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše vědomí jako POCHODEŇ č. 2.
Nedělám to proto, aby mne někdo oplakával, nebo proto, abych byl slavným, anebo snad, že jsem se zbláznil.
K tomuto činu jsem se odhodlal proto, abyste se už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika diktátory!
Pamatujte: "Když někomu vystoupí voda nad hlavu, je už jedno o kolik." Nemáme se čeho bát - jedině smrti. Ale: "Smrt není zlá, strašné je jenom umírání." A toto je pomalé umírání národní svobody.
Nenech si, hrdý a krásný český a slovenský lide, diktovat, s kým navěky půjdeš! Vy všichni, na které můj čin zapůsobí a kteří nechcete, aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy!
STÁVKUJTE, BOJUJTE! "KDO NEBOJUJE, NEVÍTĚZÍ!" Nemám na mysli jen ozbrojený boj.
Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce a osvítí Váš rozum! Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému a šťastnému ČESKOSLOVENSKU!
Měli jsme dvě šance a obě jsme zmarnili. Vytvářím šanci třetí. NEZAHAZUJTE JI!
Jen tak budu žít dál.
UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO SEBE!
Jan Zajíc