Kladení důrazu na individualismus v renesanci se v hudbě odráží změnou role skladatele ve společnosti. Na rozdíl od svých starověkých předchůdců byli renesanční skladatelé většinou oceněni již za svého života. Technika tisku, která prostoupila i do světa hudby, napomohla k většímu rozšíření děl a umožnila studium hudby širší veřejnosti.

I když duchovní hudba má stále dominantní postavení, světská hudba se stává více obvyklou a její forma je kultivovanější než v předchozím období. Repertoár instrumentální hudby se stále rozšiřuje spolu s nově vznikajícími nástroji - vznikl klavichord a virginal (klávesové nástroje) a mnoho již existujících nástrojů bylo vylepšeno.

Mše a motety byly hlavní formou duchovní vokální polyfonie. Světské vokální formy zahrnovaly motety, madrigaly a písně (většinou doprovázené loutnou či malým orchestrem). Instrumentální díla byla většinou krátká polyfonní, nebo taneční hudba.

Umělý zpěv chrámový byl podle nejedné poznámky a vyobrazení v kancionálech spojen s instrumentální hudbou, v katolických chrámech pak jezuité vůbec vydatně posílili instrumentální složku. Znovu se dostalo obecného uznání varhanám. Na mnoha místech se dozvídáme o stavbě nových nástrojů, z nichž nejslavnější byl u sv. Víta v Praze, dokončený r. 1567 českobudějovickým varhanářem Jáchymem Rudnerem.

Největší a nejdůležitější hudební institucí v Čechách byla dvorská kapela. Založil ji Ferdinand I. (1526 - 1564) jako pěvecký soubor se dvěma varhaníky. Za Maxmiliána (1564 - 1576) byla rozmnožena o několik instrumentalistů a dosáhla vrcholného vývoje za Rudolfa II. Českých jmen bylo v kapele zastoupeno málo, většinou se jednalo o Nizozemce, Španěly, Němce a Italy. Kapelníkem byl po 35 let až do své smrti Philippe de Monte (1521 - 1603) skladatel mší, motetů a madrigalů. Po příkladu císařského dvora pěstovala horlivě hudbu také šlechta na svých venkovských sídlech. V 2. pol. 16. století proslula zejména kapela Rožmberská na Krumlově za obou posledních vladařů tohoto rodu, Viléma a Petra Voka. V prvních dvou desetiletích 17. stol. byla snad největší kapela na hradě Pecka. Zřídil ji pan Kryštof Harant z Polžic (1564 - 1621), spisovatel, válečník, dvořan a diplomat, jenž pro účast v českém povstání položil hlavu. Z jeho děl se nám dochoval šestihlasý motet Qui confidunt in Domino (Ti, co věří v Pána, 1598), pětihlasý motet Maria Kron a zvláště krásná pětihlasá mše o trpící matce Missa quinis vocibus super Dolorosi martyr z oblíbeného madrigalu Marenziova. Vedle toho jsou pak ještě doloženy fragmenty čtyř dalších vokálních děl, z nichž nejzajímavější je skladba na český text Dejž tobě Pán Bůh štěstí.

Sólově i k zpěvnímu doprovodu se vydatně pěstovala loutna. V rudolfínské Praze byl jejím mistrem zejména Jan Vencálek. Pro loutnu se upravovaly i skladby vokální, jak ukazuje např. transkripce německé písně Regnartovy, zpívané patrně v české úpravě.

Již z 15., vetším dílem však ze 16. století známe melodie některých českých světských písní lidových. Jako příklad poslouží např. Čížku, ptáčku zeleného peří, Proč kalina v struze stojí, Stojí lipka v širém poli, Dorna chodí po louce, aj. Udržely se většinou jako nápěvy duchovní písně, někdy také v podobě, v jaké se staly cantem firmem kontrapunktických skladeb.

Missa De Beata Virgine & Motets
Josquin Desprez
Sei Voci
(Astree)
Audio: Missa De Beata Virgine, Offertoire, Ave Maria gratia

Josquin Desprez býval nazýván "největším skladatelem renesance" a dokonce "otcem vážné hudby". Při prvním poslechu zjistíme, že jsou tato tvrzení poněkud přehnaná - hlavně proto, že Josquinova hudba je velmi jednoduchá a "tenká". Avšak krásu jeho melodiím nelze upřít. Podle mého názoru se nejlépe hodí jako hudba na pozadí...

Canticles of Ecstacy
Missa Papae Marcelli; Miserere
Giovanni da Palestrina; Gregorio Allegri
Simon Preston / Westminster Abbey Choir
(DG)
Audio: Kyrie

Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 - 1594) byl jedním z největších renesančních skladatelů. Jeho komplexní polyfonní díla vždy znějí čistě a silně. Tato mše (publikována 1567) je důležitým dokumentem hudební historie. Byla zkomponována po Trentském koncilu, kde církev uvažovala o zákazu polyfonie, protože podle jejího názoru kontrapunkt zatemňoval význam duchovních textů k hudbě zpívaných. Palestrinova mše dokázala, že je možné složit polyfonní mši, ve které je text srozumitelný. Tato mše je typickou palestrinovskou prací, se svými jasnými a jemnými melodiemi.

Notový zápis byl dlouho bedlivě střežen církví, a tak mohl být předváděn pouze papežským sborem. Při své návštěvě Říma, v roce 1770, byl Mozart schopen zapsat tutu skladbu pouze po jediném poslechu zpaměti.