Dalo by se říci, že hudba klasicismu se vzhlíží v umění a filosofii starého Řecka a Říma - v ideálech vyrovnanosti, proporcí a disciplíně vyjádření. Pozdně barokní styl byl polyfonicky komplexní a po melodické stránce ornamentální, bohatý. Skladatelé klasické éry se odklonili ve vývoji od svých předchůdců - jejich hudba má podstatně jednodušší texturu. Je trochu ironií, že dvě děti J.S. Bacha - Carl Philipp Emanuel (C.P.E.) a Johann Christian (J.C.) - patřili mezi vůdčí osobnosti nové klasicistní éry. Jejich otec byl největším mistrem barokního stylu a díky nové éře jeho dětí se tento stal zastaralým.

Homofonie - hudba, kde jsou malodie a doprovod jasně odlišeny - byla hlavním stylem tvorby v klasicistní éře; objevily se nové styly dovršující transformaci baroka v éru klasickou. Sonátová forma byla z těchto stylů nejdůležitější (a také nejrozvinutější). Ačkoli barokní skladatelé psali také sonáty, klasicistní sonátová forma je zcela odlišná...

Základem klasicistní sonáty je konflikt - např. mezi dvěma tématy kontrastních charaterů. Kontrast se během provedení sonáty zvětšuje, až je nakonec "vyřešen". Sonátová forma dovolovala skladatelům dát čistě instrumentálním dílům dramatický ráz. Každá z hlavních instrumentálních forem klasicistní éry, ať už kvartet, symfonie a concerto, byla založena na dramatické struktuře sonáty.

Jedním z nejdůležitějších "vývojových skoků", které nám klasická éra přinesla, je rozvoj veřejných koncertů. Ačkoli aristokracie bude stále hrát významnou mecenášskou roli v hudebním životě, je nyní pro skladatele možné přežít i bez toho, aby byli stálými zaměstnanci nějakého šlechtice či jeho rodiny. To také znamená, že koncerty už nejsou limitovány pouze na salónky a slavnosti aristokratických palaců. Zvyšující se popularita veřejných koncertů vede k růstu obliby orchestrů, k jejich zvětšování co do počtu hráčů a zvýšení počtu orchestrů vůbec. Komorní hudba byla sice stále živá, ale rozvoj orchestrálních koncertů si vynucoval velká veřejná prostranství. Jako výsledek všech těchto pochodů se symfonická hudba (včetně opery a oratorií) stává více extrovertní ve svém charakteru.

V 18. století dochází ke šťastnému prolnutí základních evropských tendencí společenského a hudebního vývoje s osobitými rysy české lidové hudební tradice. Proto mohla v této době česká hudba tak významně zasáhnout do celoevropského kontextu. Důležitým momentem v rozvoji hudebnosti českého lidu byla prostá skutečnost, že hudební nadání a vzdělání přinášelo značné existenční výhody. Livrej zámeckého lokaje nebo hajného zbavoval roboty a nebezpečí vojenské služby. Dobrý hudebník v livreji měl časem naději i na propuštění z poddanství.

Nejdůležitější tvůrčí osobností českého klasicismu byl ve vlasti František Xaver Brixi (1732 - 1771). Roku 1744 byl poslán do hudebně proslulé piaristické školy v Kosmonosích. Po studiích se Brixi s úspěchem uplatňoval v pražských chrámech jako varhaník a skladatel. V roce 1759 mu bylo svěřeno nejvýznamnější hudebnické místo v zemi - jako sedmadvacetiletý se stal kapelníkem v metropolitním chrámu sv. Víta na Hradčanech. Stal se nejhranějším českým skladatelem 18. století. Třebaže homofonní struktura u něj převládá, ovládl znamenitě i skladbu polyfonní. Ač se nedožil celých 40 let, zanechal rozsáhlé dílo, zatím odhadované asi na 500 titulů. V jeho díle převládají pochopitelně díla chrámová; velké oratorní skladby jako Filius prodigus, Opus patheticum de septem doloribus a Judas Iscariothes. Nevhodné podmínky mu neumožnily, aby se uplatnil jako autor instrumentální hudby. Skladby pro cembalo a varhany, včetně Symfonie D dur stojí na okraji jeho produkce.

Čestné místo zaujímá v domácí produkci skupina Segerových žáků. Největší vážnsti z nich se těšil Jan Antonín Koželuh (1738 - 1814) z Velvar. Studoval také ve Vídni, 30 let byl kapelníkem ve svatovítském chrámu; zanechal chrámové a koncertní skladby. Jako jediný domácí autor své doby komponoval také italské vážné opery: Allesandro nell' Indie byl proveden 1769 a Demofoonte 1772. Strahovským varhaníkem byl téměř 40 let.

Odedávna odcházeli čeští hudebníci do ciziny; v 18. století, zvláště ve 2. polovině dosáhla tato emigrace nebývalé intenzity. V západním proudu emigrace zasáhla nejmocněji do vývoje mannheimská družina pod vedením Jana Václava Antonína Stamice (1717 - 1757). Stamic přišel do Čech před rokem 1660 ze slovinského Mariboru, kde se narodil jako syn varhaníka, kupce a konšela. Studoval na Jihlavské jezuitské koleji. Od svých 24 let byl houslistou v mannheimské kapele, od roku 1750 jejím koncertním mistrem.

V Itálii, kde jenom výjimečně mohl proniknout na špičku cizí hudebník, byl nejúspěšnější Josef Mysliveček (1737 - 1781). Syn pražského mlynáře se vyučil otcovskému řemeslu, než se zcela obrátil k hudbě studiem u Fr. Habermanna a Josefa Segera. V r. 1863 opustil vlast, aby se zdokonalil v hudbě u benátského mistra G. B. Pescettiho a zařadil se r. 1767 neapolskou premiérou opery Bellerofonte k nejúspěšnějším autorům italské opera seria. I v ostatních formách, jako symfonie, koncerty, sonáty,... vyvinul neobyčejně bohatou tvůrčí činnost. Udržoval s vlastí stálý kontakt a několik jeho oper a oratorií bylo provedeno v Praze. V Itálii dostal přezdívku Il divino Boemo (tzn. Božský Čech) nebo také Venatorini (it. překlad příjmení Mysliveček). Zemřel na těžkou chorobu v Římě.

Four Symphonies (w. 183, 1-4) & Hamburg Symphony no. 5
Carl Philipp Emanuel Bach
Gustav Leonhardt/Orchestra of the Age of Enlightenment
(Virgin Classics)

C.P.E. Bach byl druhý z početných synů J.S. Bacha a pravděpodobně ten nejtalentovanější z nich. Jeho hudba ukazuje mnoho zásadních obratů raného klasicismu, zvláště čistotu textury. V porovnání s ostatními skladateli jeho doby (včetně jeho mladšího bratra Johanna Christiana) se jeho melodie a harmonie zdají být až bizarně zdobné a nepředpověditelné. Tyto symfonie rozhodně upoutají a ve velké míře ukazují velikost představivosti a dokonce i smyslu pro humor skladatele.

Symphonies Nos. 82-87 'Paris' Franz Joseph Haydn
Leonard Bernstein / New York Philharmonic
(CBS/Sony)

Haydn napsal těchto šest symfonií v roce 1787 pro pařížskou koncertní organizaci, jejíž orchestr byl tehdy velmi znám a vážen pro svoji velikost a skvělou úroveň. Haydn si samozřejmě nenechal ujít příležitost psát pro takový orchestr. Tři z těchto symfonií dostaly i jména: C. 82 C dur dostala název Medvěd kvůli tanci v poslední části, C. 83 g mol se jmenuje Slepice kvůli "kdákavému motivu v první větě a C. 85 B dur je Královna, protože to byla nejoblíbenější skladba Marie Antoinetty (ženy Ludvíka XIV.)

Piano Concertos Nos. 9 & 17
Wolfgang Amadeus Mozart
Malcom Bilson (fortepiano) J.E. Gardiner/English Baroque Soloists
(DG)

Mozart napsal klavírní koncert č.9 když mu bylo 21 let. Na této práci je mnoho neobvyklého; začíná neobvyklou (ale krátkou) částí sólového piana při zahájení orchestru, pomalé plynutí je překvapivě vážné a intenzivní co se pocitů týče a předznamenává jeho největší operní díla (Don Giovanni). Hudebníci na tomto CD hrají na dobové nástroje včetně výborně znějícího piana.

Symphonies Nos. 5 & 7
Ludwig van Beethoven
Carlos Kleiber / Vienna Philharmonic Orchestra
(DG)

První věta Beethovenovy symfonie je všeobecně známa, ale celá symfonie jako celek nebývá profánním lidem uznávána. První věta je nečekaně krátká (v porovnání s ostatními) a je založena na oné notoricky známé 4-notové melodii, která svou genialitou vytváří silný pocit koncentrované, výbušné síly. Nahrávky Carlose Kleibera Betthovenových symfonií jsou uznávány po celém světě.

Z Beethovenových nahrávek je třeba take doporučit nahrávky Herberta von Karajana, které patří snad vůbec k nejlepším.