Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
17-11-2018, 13:27 UTC
Projekty

Milada Horáková

 Autor:
Milada Horáková (25. prosince 1901 - 27. června 1950) byla česká politička popravená za údajné spiknutí a velezradu během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století. Byla jedinou ženou popravenou během těchto procesů. Kvůli své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti vládnoucí komunistické straně.
Životopis
Narodila se v Praze a vystudovala práva na Univerzitě Karlově. Odpromovala v roce 1926 a nastoupila k Pražskému městskému soudu. Ve stejném roce také vstoupila do Československé národně socialistické strany. Po nacistické okupaci Československa v roce 1939 působila v odboji, v roce 1940 ji zatklo gestapo. Byla odsouzena k smrti, ale později jí byl trest změněn na doživotí. Byla vězněna v Terezíně a později i v různých vězeních po Německu. O svém věznění v Terezíně podala svědectví v procesu s bývalým státním tajemníkem a říšským ministrem pro Čechy a Moravu K. H. Frankem.
Po osvobození v květnu 1945 se vrátila do Prahy a znovu vstoupila do své strany. Byla zvolena členkou parlamentu, ve kterém působila až do komunistického puče v únoru 1948, kdy rezignovala. Přestože jí přátelé radili, aby opustila Československo, Horáková ve své vlasti zůstala a byla stále politicky aktivní. 27. září 1949 byla zatčena a označena za vůdkyni hnutí, které se mělo snažit svrhnout komunistický režim.
StB, československá tajná bezpečnost, neblaze proslulá svými brutálními způsoby vyšetřování, se snažila rozbít údajnou skupinu kontrarevolucionářů a donutit je přiznat se ke spiknutí a velezradě. Užívala k tomu jak fyzického, tak ve větší míře i psychického mučení (např. ji izolovali do malé místnosti bez světel, dostatku potravy a spánku) .
S Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy začal 31. května 1950 a byl zinscenován jako veřejný "politický proces" po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech. Proces měl svůj vnucený 'scénář', podle kterého se měli obžalovaní chovat, ale v některých momentech jednali obžalovaní mimo něj. Obzvláště Horáková zůstala nepoddajná a bránila sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.
Přestože se mnohé slavné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro souzené milost, byla Milada Horáková se svými třemi kolegy 8. června 1950 odsouzena k trestu smrti oběšením. Poprava byla vykonána 27. června 1950.
Proces s Miladou Horákovou a spol.
Proces s Miladou Horákovou a spol., zvaný též proces s vedením záškodnického spiknutí. Vlna politických procesů, zahájených po sovětském vzoru v zemích východního bloku, se nemohla vyhnout ani Československu. Kreml a sovětští poradci v Praze žádali "vzorový proces", jenž by patřičně odstrašil všechny potenciální odpůrce režimu. Z mnoha různých variant byla nakonec jako hlava vymyšleného spiknutí vybrána poslankyně národně socialistické strany Milada Horáková. Příprava procesu probíhala zcela pod vlivem sovětských poradců, kteří mimo jiné zavedli i tzv. otázkové protokoly, jež dosud čs. Bezpečnost neznala, a prosadili i speciální přípravu obžalovaných, kteří se museli svá vystoupení před soudem donekonečna učit. Před soudem stanulo 31. května 1950 třináct obžalovaných - osm bývalých funkcionářů strany národně socialistické (Horáková, Zemínová, Kleinerová, Buchal, Hejda, Nestával, Pecl, Přeučil), dva sociální demokraté (Peška, Dundr), dva funkcionáři strany lidové (Hostička, Křížek) a jeden obviněný z trockismu (Kalandra). Žaloba je vinila z toho, že z nenávisti k lidově demokratickému režimu připravovali protistátní puč a různé teroristické akce, a to v žoldu špionážních služeb USA, Anglie, Francie a Jugoslávie.
Podle prokurátora měli obžalovaní kalkulovat s vypuknutím světové války a měli proto vědomě oslabovat obranu ČSR. Tato koncepce odpovídala Gottwaldovým slovům z listopadu 1948, podle nichž se "poražená reakce uchýlí k teroru, spiknutím a kalkulaci s válečným konfliktem". Přes pečlivou přípravu procesu se však jeho průběh občas vymkl z režie organizátorů a alespoň někteří z obžalovaných (Horáková, Přeučil, Buchal, Kleinerová) se před soudem bránili a pokoušeli se vyvracet některá obvinění. Proces probíhal devět dní; každý den po ukončení jednání se scházeli pracovníci Bezpečnosti s prokurátorem a hodnotili průběh procesu, přičemž se snažili odhadnout chování obviněných v dalších dnech i reakce veřejnosti na proces.
Proces byl totiž výjimečný i svým ohlasem. Po prvních třech dnech byl soud doslova zaplaven rezolucemi z továren, úřadů a obcí. Všechny volaly po přísném potrestání, většina po trestu smrti. Byl to důsledek instrukce aparátu strany, v níž mimo jiné stálo: "Široce podchyťte ohlas procesu. Nechť promluví hlas lidového hněvu. Připravte závodní schůze a projevy, na nichž náš lid řekne, že zesílí bdělost, že zvýší své pracovní úsilí, že zbytky rozvratné reakce rozdrtíme. V usneseních nechť je žádáno spravedlivé a přísné potrestání rozvratných zločinů." Občané této žádosti vyhověli. Soud obdržel na 6300 rezolucí, žádajících smrt a plných výrazů jako 'zlotřilá chamraď', 'zavilí zločinci', 'krvaví psi'. Do soudní síně tak vstoupil nový prvek - organizovaný hněv lidu. Záměrně zjitřené atmosféře pak odpovídaly i rozsudky, vynesené 8. června: čtyři obžalovaní - Horáková, Buchal, Pecl a Kalandra - byli odsouzeni k trestu smrti, další čtyři - Kleinerová, Nestával, Hejda a Přeučil - k doživotnímu vězení a zbylých pět k vězení od 15 do 20 let.
Ač se všichni odvolali, rozsudek byl potvrzen a neuspěla ani žádost o milost, kterou podali odsouzení k trestu smrti prezidentu Gottwaldovi. Přestože světová veřejnost protestovala, Gottwald milost neudělil a nechal tak popravit i ženu, matku šestnáctileté dcery. Rozsudek byl vykonán 27. června 1950. Krátce poté se konaly tzv. následné procesy, které probíhaly i v dalších městech ČSR; v 35 procesech bylo souzeno 639 osob a uděleno 10 trestů smrti a 48 doživotních trestů.
Všech devět odsouzených k dlouholetým trestům strávilo ve vězení nejméně deset let; v roce 1960 byli po amnestii propuštěni F. Zemínová, A. Kleinerová a Z. Peška, roku 1962 J. Hejda a o rok později byli podmíněně propuštěni J. Nestával, F. Přeučil, B. Hostička a J. Křížek. V. Dundr zemřel ve vězení r. 1957.
Pomník
Hrob Milady Horákové na Vyšehradském hřbitově v Praze je místem každoročního pietního setkání lidí, kteří si připomínají výročí její popravy.
Prezident Václav Havel udělil JUDr. Miladě Horákové, řád T. G. Masaryka in memoriam I. třídy v roce 1991.
Roku 2006 byla Miladě Horákové udělena americkou Nadací pro vybudování washingtonského památníku obětem komunismu Medaile svobody.
Více viz Wikipedia
Související články:

 21.6.2018 Zprávy
 22.3.2018 Zprávy
 30.12.2017 Zprávy
 2.7.2017 Zprávy
 27.6.2017 Zprávy
 26.6.2017 Zprávy
 13.10.2016 Zprávy
 27.6.2016 Zprávy
 6.1.2016 Zprávy
 17.11.2015 Zprávy
 14.10.2015 Zprávy
 25.8.2015 Zprávy
 27.2.2015 Zprávy
 26.6.2014 Zprávy
 30.4.2014 Zprávy
 25.2.2014 Komunistické poslankyni Semelové hrozí trestní stíhání
Všechny související články