Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
24-6-2017, 12:15 UTC
Projekty
 Autor:
Příběh dvou vesnic
(2000)
David Vaughan
Donedávna jsem nevěděl nic o malé hornické vesnici Cwmgiedd v jižním Walesu, a nikdy by mě nenapadlo, že má silné historické pouto s Českou republikou. Četl jsem knihu, kterou jsem koupil v jednom pražském antikvariátě. Vyšla po válce a zabývala se tragickým osudem Lidic, vesnice nedaleko Prahy, kterou nacisté vymazali z mapy v červnu 1942. V knize byl odkaz na film, natočený v Británii jen několik měsíců po lidické tragédii, který se dostal do kin v roce 1943. Jmenoval se "Tichá ves" a odehrával se ve Walesu. Nejvíce mě zaujala skutečnost, že film měl být pokusem znovu oživit příběh Lidic v kontextu Walesu. Byl jsem tím fascinován a rozhodl jsem se, že zjistím víc. A tak vznikla tato reportáž.
Příběh začíná tady, v Lidicích. Dívám se do míst, kde kdysi byla obec Lidice. V malém údolí přede mnou není nic, než veliká, rozlehlá louka, několik zbytků zdí, kříž a malý potůček, který se vlní dole v údolí. Je těžké si představit, že až do června 1942 tu byla normální vesnice se statky, kostelem, hospodou a školou.
Anna Nešporová si staré Lidice dobře pamatuje:
"V Lidicích byl kostel, zasvěcený svatému Martinovi, a každý podzim v den Sv. Martina jsme tady mívali pouť - poté, co jsme sklidili úrodu a husy a kachny byly pěkně vykrmené. Zničený kostel v LidicíchPřed válkou tady byla základní škola, a nad jejím vchodem byl nápis "Škola je moje radost", napsaný zlatými písmeny. Většina mužů pracovala v hutích v Kladně nebo v blízkých dolech. Ženy většinou pracovaly na polích. Znali jsme jeden druhého a vždycky jsme byli ochotni vzájemně si pomáhat jak se jen dalo."
Tragické události, které zničily zaběhnutý venkovský život v Lidicích, jsou dobře známy. V druhé polovině nacistické okupace, 27.května 1942 byl spáchán atentát na muže, kterému nacisté dali moc vládnout nad okupovaným protektorátem Čech a Moravy - Reinhard Heydrich. Vládl v českých zemích železnou rukou a nacisté odpověděli na jeho smrt divokou touhou po pomstě. Každý den oznamoval nacistický rozhlas jména lidí, kteří byli za odplatu popraveni.
Vymysleli si souvislost mezi Lidicemi a atentátem. Anna Nešporová měla bratra, Josefa Horáka, který bojoval v Královském letectvu v Británii. Nacisté tvrdili - a byla to samozřejmě lež - že byl zapleten do atentátu na Heydricha. Nachystali hrozivou odplatu. V noci 9.června 1942 nacistické jednotky hermeticky uzavřely vesnici. Anna Nešporová vzpomíná:
"Bylo to strašné, když přišli a pažbami pušek vyráželi dveře, noc opravdové hrůzy. V každém okně bylo vidět světlo, ačkoliv normálně by všude byla tma, protože se vypínala elektřina. Nahnali nás do budovy školy. Staré ženy a děti plakaly, když je uprostřed noci vzbudili. Ráno nás odvezli ve dvou nákladních autech. Byla to noc hrůzy."
Během následujícího dne byli všichni muži z vesnice - bylo jich 173 - zastřeleni u zdi Horákova statku. Ženy byly deportovány do koncentračních táborů a děti nahnány do přistavených náklaďáků. Osud těchto dětí není dodneška znám. Víme pouze to, že se jich domů vrátila jen hrstka. Všechna stavení ve vesnici byla srovnána se zemí. Anna Nešporová byla ve vysokém stupni těhotenství a několik dní poté, co ji odvedlo Gestapo, porodila dceru. Pouhých deset dní po porodu byla odvezena do koncentračního tábora Ravensbruck a svou desetidenní dcerku již nikdy nespatřila.
Už není, není, není,
už ani zvony nezvoní,
už jenom dým se valí z troudu
pes bez pána bloudí po spáleništi
a marně, marně čenichá.
V této chvíli se vypravíme do Británie. Tyto verše napsal mladý český básník Viktor Fischl, který v té době pracoval pro československou vládu v exilu v Londýně. Zprávy o ukrutnostech v Československu dorazily do Británie téměř okamžitě a celá země jimi byla šokována. Českou a slovenskou komunitu v exilu tato zpráva zasáhla jako rána do srdce jejich země, a báseň Viktora Fischla, kterou do angličtiny přeložil Laurie Lee, byla okamžitou odpovědí.
Už není, není, není
Jan, Karel, Václav, Antonín,
už není, není, není
Vít, Pavel, Michal, František,
už není, není, není.
A byl to právě Viktor Fischl, kdo přišel s myšlenkou natočit film, aby přiblížil hrůzostrašný osud Lidic britské veřejnosti. Bylo to v době, kdy morálka v Británii začala upadat, kdy se mnoho lidí dívalo na válku jako na něco velmi vzdáleného a cizího. Uvědomil si, že tragédie Lidic by mohla pomoci k tomu, aby si lidé připomněli skutečnou hrozbu okupace: potřeboval, aby se britská veřejnost ztotožnila s lidmi z Lidic. Dnes je Viktoru Fischlovi 89 let a žije v Izraeli. Vzpomíná, jak přišel na onen nápad:
"Cesta od básně k filmu nebyla dlouhá. Moje životní filozofie je, že jakmile se dovedete vmyslet do někoho druhého, jste schopni se do něho i vcítit. Kdybychom zkusili žít život někoho druhého - kdybychom byli schopni to vůbec dokázat - náš život by byl o mnoho snažší a lepší. Tak jsem přišel na myšlenku situovat tragédii, která se stala v Lidicích, do nějaké vesnice ve Walesu. Samozřejmě jsem věděl, že mezi českou a velšskou vesnicí je rozdíl, ale byla tu i spousta věcí společných."
Viktor Fischl navštívil filmové studio Crown Film Unit, které mělo za úkol vyrábět propagandistické filmy, a předložil jim krátkou synopsi svého snímku. Myšlenka okamžitě podnítila představivost mladého britského režiséra Humphreye Jenningse, který již měl dobré jméno jako umělec a básník i jako režisér mnoha dokumentárních filmů. Jennings začal okamžitě hledat ve Walesu vesnici, částečně zemědělskou a částečně průmyslovou, která by se podobala Lidicím.
V rozhovoru pro BBC z května 1943 Jennings vzpomíná, jak Cwmgiedd pro natáčení objevil:
"Jednou jsme zašli do papírnictví, abychom koupili nějaké obálky a papír, a stranou stály stojánky s pohlednicemi. Začal jsem si je prohlížet, a uviděl jsem jednu, která mě okamžitě zaujala - fotografii krásné bílé kapličky, dlouhé zdi a skupinky hornických domků kolem, malého potůčku a kopců v dálce. A pod tím magické slovo, CWMGIEDD."
A zde začíná moje návštěva v Cwmgieddu. I přes uběhlá desetiletí se od Jenningsova popisu příliš neliší. Stojím na malém silničním můstku přes potok Giedd, v samém srdci Cwmgieddu. Úzkou vesnickou silnici lemují malé kamenné domky, v pozadí se tyčí strmé zalesněné kopce nedalekého údolí. A před sebou vidím velkou čtvercovou kapli, samotné srdce vesnice.
Vesnice samotná je stísněná mezi silnicí, řekou a lesy - a v tomto smyslu je poměrně úzká. Zároveň však je na ní cosi osvobozujícího v tom smyslu, že má silně vyvinutý cit pro komunitu - všichni zde hovoří pouze velšsky.
Velšský spisovatel Ewart Alexander, který vyrostl v Cwmgieddu, a dodnes bydlí nedaleko odsud:
"Ústřední roli v životě obce hraje kaple, ona velká kaple v samém středu vesnice, se hřbitůvkem a se zdí, u které byli zastřeleni všichni místní muži."
Samozřejmě zastřeleni pouze ve filmu. Jak je v tomto příběhu časté, skutečnost a fikce se vzájemně prolínají. Lidé mluví o fikci jakoby to byla skutečnost. A přesně to Humphrey Jennings a Viktor Fischl zamýšleli. Jennings byl přesvědčen, že bude možné oživit příběh Lidic tak, jako by se odehrál v Cwmgieddu, že lidé z Cwmgieddu doslova znovu prožijí Lidice. Nebudou předstírat, že jsou Češi, ale budou jednat, jako by se celá tragédie odehrála v jejich rodné zemi. Němce nebudou hrát herci, nahradí je jen zvuková nahrávka a pár nacistických symbolů. V létě 1942, jen několik týdnů po lidické tragédii, přijíždí Jennings a jeho filmový štáb do Cwmgieddu, a stráví zde několik týdnů. Žijí pohromadě s vesničany, a postupně vzniká zcela výjimečný film. Ewart Alexander k tomu dodává:
"Jennings se velmi rychle sžil s vesnicí a ve svých způsobech byl velmi slušný, milý a podmanivý. Není pochyb o tom, že do natáčení se zapojila celá vesnice. Mohu o tom říct jen tolik, že v daném kontextu vesnice tak, jak jsem ji popsal, to byla naprosto nevšední, vzrušující zkušenost. Když přijel Jennings, celá atmosféra války se naprosto změnila. Zde znovu ožíval jiný příběh, specifický příběh, příběh krutosti, který se stal lidem, co jsou jako moji rodiče, jako všichni ostatní, které jsem znal. Horníci, kteří museli zemřít."
"Achtung, achtung. An die Bevoelkerung von Cwmgiedd. Pozor, pozor. Všem obyvatelům Cwmgieddu. Ode dneška jsou oblasti jižního a západního Walesu pod protektorátem Velkoněmecké říše." Český národ se stal velšským národem - nacistický Protektorát Čech a Moravy se stal Protektorátem jižního Walesu. Viktor Fischl vzpomíná, jak lidé v Cwmgieddu okamžitě pochopili, o co Jenningsovi jde:
"Překvapilo mě, jak rychle pochopili hlavní myšlenku. Při natáčení žili život Lidic. Opravdu ho žili."
V Cwmgieddu jsem začal v řeznictví dole v údolí, které stejně jako tehdy i dnes patří rodině Thomasových. Řezník Edward Thomas se ve filmu objevil coby malý chlapec a jeho žena Mair mi ukázala "Tichou vesnici" na videu v obýváku za jejich starým kamenným krámkem. Když jsme se dívali na scénu, kde nacisté zakazují používat velštinu na školách, přesně tak jako když uzavřeli všechny české střední školy a univerzity, tvář Mair Thomasové se rozzářila:
"To je on, to je můj muž. Ten malý chlapec, co támhle sedí. Má právo být slavný."
Edward Thomas vzpomíná:
"Role, kterou jsem hrál, byla ve scéně, kdy odvádějí děti ze školy a vezou je do koncentračního tábora. Ze školy nás vycházelo asi tak dvacet až třicet a myslím, že já a můj bratranec jsme byli v této skupině jako první. Vidíte támhle ten pilíř? Býval tam břeh říčky a přes ni vedl most. A když esesáci přišli po atentátu spáchaném na vysokého důstojníka SS, chtěli, aby jim někdo řekl, co se stalo. Pokud ne, zabijí každý den někoho z vesnice. Můj otec se zrovna koukal z okna. Bylo dobře vidět na most, když po něm někdo přicházel do vesnice."
"Achtung! Achtung! Z rozhodnutí válečného soudu byli dnes zastřeleni: David Davies, narozen 1941, Hannah Daviesová, narozena 1903, Dai Alec Davies, narozen 1922..." Dai Roberts Cwmgiedd se stal dějištěm podivného fiktivního dramatu a vesničané se stali součástí této fikce. Dai Robertsovi je devadesát let a žije v chalupě na dolním konci vesnice. Hrál jednu z hlavních rolí:
"Myslím, že jsem byl tak trochu sabotér. Hrál jsem ve scéně, kdy vyletí do povětří šachta. Pokládal jsem výbušninu. Já jsem to hrál. Cítil jste, jak to hraji. Tak to bylo."
Ewart Alexander si pamatuje, jak se jako dítě díval na natáčení filmu. Začal chápat hrůzy války, ale i filmové umění:
"Jako malý chlapec jsem velmi často navštěvoval statek Fforchollen, který leží asi jednu míli nad vesnicí. Člověk, který tam žil a staral se o statek, se jmenoval Arthur. Byl to jemný, kuloťoučký muž, vždy se usmíval. S ním tam žila jeho sestřenice Nelly. Strašlivá byla skutečnost, že to byli opravdu jemní lidé, a já jsem viděl, jak zastřelili Nelly a ještě před tím, jak jí namalovali krev na ústa. Viděl jsem, jak byla napjatá, jak zadržela dech, když na ni vystřelili, a také si pamatuji, jak od sebe musela odstrčit nohu krávy, když předstírala, že je mrtvá."
Hlavní děj filmu přichází po atentátu na Heydricha. Vesničané dostanou ultimátum, aby vydali sabotéry. Nic se nestane. Esesáci začnou namátkou vyvádět lidi ze stavení, aby je zastřelili. A nakonec se opakuje tragédie z Lidic. Díváme se, jak řadí muže z vesnice k hřbitovní zdi a ti na znamení odporu zpívají velšsky.
They sing in Welsh in defiance.
Slyšíme výstřely, kamera zabírá budovu školy v plamenech a pak děti z Cwmgieddu, které esesáci násilím nakládají do náklaďáků. Přichází konečná scéna, která znovu připomíná poselství tohoto jedinečného filmu:
"Ne, přátelé, nacisté nemají pravdu. Jméno této vesnice nebylo vymazáno. To jméno se stalo nesmrtelným. Žije v srdcích horníků na celém světě. Nacisté chtějí jen otrockou práci, a horníci odmítají stát se otroky. Proto zavraždili naše soudruhy z Lidic. Proto dnes stojíme v čele tohoto boje, protože máme sílu a znalosti, pochopili jsme, jak uspíšit přicházející vítězství, jak osvobodit potlačenou lidskost, jak zajistit, aby už nebylo vícero Lidic. Muži z Lidic nezemřeli nadarmo."
Viktor Fischl vzpomíná na své pocity, když viděl film poprvé:
"Uchvátila mě vážnost, kterou jsem uviděl na plátně. To nebyli herci, to byli horníci, žádní intelektuálové, jen prostí lidé. Ano, myslím, že to bylo něco víc, než jen film o Lidicích. Myslím, že to byl film o nutnosti se s Lidicemi ztotožnit. Byl jsem s výsledkem velmi spokojený."
A ona velšskost - v protikladu k "anglictví" - dodala filmu ještě větší váhu. Ewart Alexander shrnuje:
"Tady byl ten rozdíl. Myslím, že tady bylo snadnější vžít se do českého kontextu, tj. rozdíl v jazyce, rozdíl v kultuře a také rozdíl, který bych předpokládal v menšinové kultuře. Myslím, že to bylo jedno z velkých témat z evropské historie 20.století - že menšiny byly často potlačovány a stávalo se to právě prostřednictvím jazyka. Tak byla potlačena lidská identita."
Zajel jsem do Lidic s "Tichou vesnicí" na videu v podpaží. Shlédl jsem film společně se starostou Františkem Kolářem, jehož matka byla jednou z těch, kdo přežili tragédii, a s ředitelem Lidického památníku Miroslavem Čermákem. Ani jeden z nich nikdy předtím film neviděl, a oba jím byli nadšeni.
"Podle mě vybrali to místo moc dobře. Z filmu jako takového mám dojem, že - až na pár detailů - věrně zobrazuje to, co se stalo v Lidicích."
"Film mě velmi dojal a jsem rád, že po lidické tragédii lidé ve Walesu byli ochotní udělat film, který věrně zobrazuje to, co se tady stalo."
Lidé, se kterými jsem mluvil v Cwmgieddu, a kteří si na film pamatují, všichni cítili, že práce na Tiché vesnici je skutečně sblížila s lidmi z Lidic a s jejich tragédií. Dai Roberts k tomu řekl:
"Když se lidé oblékli jako kdyby je odváželi do koncentračních táborů, moje žena a dcera tak byly oblečené a všechny děti ze školy, když je němečtí vojáci vedli k vozům - byla to tragédie, opravdová tragédie."
Spisovatel Ewart Alexander doufá, že Lidice jednoho dne navštíví:
"Jedním z mých dlouhodobých plánů je podívat se do Lidic, a často si slibuji, že tam zajedu. Jsem velmi zvědavý na to skutečné místo, protože jakýmsi podivným způsobem po celá ta léta mám v hlavě myšlenku, že musí existovat báječné, hřejivé, a zároveň smutné a hluboce dojímavé pouto mezi námi, kteří jsme přežili fikci, a těmi, kdo přežili onu tragickou skutečnost. Stále ještě existuje úžasné citové pouto, kterým jsme já a všichni ostatní, kteří se podíleli na natáčení, svázáni s oním místem, s lidmi, kteří jsou už dávno mrtví, a myslím taky bolestněji a významněji s těmi, kdo přežili. Jsme svým způsobem všichni jako jeden, díky vynalézavosti filmaře, který přijel do Walesu, aby natočil propagandistický příběh."
Od událostí z roku 1942 už uplynulo téměř šedesát let. Dnes nové Lidice, znovu vystavěné po válce, vypadají podobně jako jakákoliv jiná vesnice v Evropě. Tento pocit sdílí mnoho obyvatel Lidic. Miroslav Čermák vysvětluje:
"Samozřejmě, že se trochu lišíme od jiných vesnic. Celá vesnice se musela znovu postavit. Leží na ní stín minulosti, ale lidé, kteří se sem nastěhovali, to tak necítí. Je tady klid, a hlavně proto se lidem v Lidicích líbí."
Vzpomínky pomalu blednou, ale svazek mezi Lidicemi a tichým údolím v jižním Walesu přetrvává. Ewart Alexander napsal o natáčení filmu "Tichá ves" hru. Syn řezníka Edwarda Thomase, natočil o Cwmieddu a o Tiché vsi dokumentární film pro velšskou televizi. Chris Owen vede místní Rozvojový trust, který vznikl proto, aby pomohl oživit horní části Swanseaského údolí. Přestože se narodil až mnoho let po válce, Tichá ves ho zajímá už dlouhou dobu:
Chris Owen: "Zajímá mě to zvláště proto, že podle mého názoru je dobré, když se my, jako komunita, dozvíme více o našem odkazu a uvědomíme si, co máme společného s ostatními částmi Evropy a s celým světem. Myslím, že by bylo báječné, kdyby se mladí lidé z obou našich zemí dozvěděli více o obětech a o úsilí našich předků zajistit, aby všechny komunity byly bezpečné a svobodné. Kdybychom žili v takové společnosti, jakou teď máme ve Walesu - přes všechny její nedostatky. Protože jsme toho dosáhli díky obětem jiných. Myslím, že mladí lidé by na tom měli stavět."
Když jsem navštívil Lidice, byl krásný den. Zeleným údolím vál jemný vánek. Nová vesnice, postavená po válce, se tulila k blízkým kopcům. Vlnící se krajina velmi připomíná Cwmgiedd. Ale rozdíly jsou patrné. Když filmový štáb dokončil film, lidé z Cwmgieddu se vrátili zpět do klidného života. Ženy z Lidic, které přežily koncentrační tábory jako Anna Nešporová, musely znovu vystavět svůj život z ničeho. Ze staré vesnice tu není ani jeden muž, a žádné z dětí nevyrostlo, aby žilo klidný život tak jako děti z Cwmgieddu.Sochy lidických dětí, které se už nikdy nevrátily domů. Ale život jde dál. Jak jsem tak stál a pohlížel dolů do prázdného údolí, přišla ke mně mladá žena z Lidic a řekla: "Musíte přijet v zimě. Moc pěkně se tady sáňkuje. Chodí sem děti z širokého okolí." Na děti sáňkující dolů z kopce pohlíží bronzové sousoší dvaaosmdesáti dětí z Lidic, které se nikdy nevrátily domů.
Pro Annu Nešporovou je však tragédie stále živá, i když se odehrála takřka před šedesáti lety:
"Někdy se mi o dceři zdá. I jako novorozeně byla moc podobná manželovi. Ve snech ji vidím v letních šatech - jako mladou dívku, které ještě není dvacet let. Teď už by jí ale bylo 57 - a já bych určitě měla vnoučata."
Copyright 2000 Radio Prague All Rights Reserved
Související články:
 18.6.2017 Zprávy
 10.6.2017 Zprávy
 31.5.2017 Zprávy
 27.5.2017 Zprávy
 16.5.2017 Zprávy
 20.2.2017 Zprávy
 11.2.2017 Zprávy
 13.1.2017 Zprávy
 21.9.2016 Zprávy
 11.6.2016 Zprávy
 15.3.2016 Zprávy
 20.8.2015 Zprávy
 13.6.2015 Zprávy
 10.6.2015 Zprávy
 10.6.2015 Zprávy
 9.6.2015 Zprávy
Všechny související články