Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
23-8-2019, 00:03 UTC
Projekty
 Autor:
Soutěž k 65. výročí Radia Praha pro posluchače a návštěvníky našich internetových stránek vyvrcholila. Poslední termín pro zaslání vašich odpovědí byl stanoven na 29. 6. 2001 a do té doby jsme jich dostali přes 900 z desítek zemí celého světa. Vaše odpovědi nám nabídly fascinující vhled do toho, jak vy, naši posluchači, vidíte Radio Praha. Ukázky těch nejzajímavějších zveřejníme na našich internetových stránkách v průběhu příštích dnů.
Soutěžním úkolem bylo zaslat nám krátké, ale přitom originální a zajímavé odpovědi na dvě otázky:
1. Jak jsem potkal Radio Praha?
2. Kdyby bylo Radio Praha člověkem, jaký by byl?
Za všechny vaše odpovědi vám děkujeme. Hodnotili jsme je ve dvou kolech. V prvním kole každá naše redakce (česká, anglická, francouzská, německá, španělská a ruská) vybrala 15 vítězů, z nichž dva postoupili do druhého kola. Celkově tedy bylo určeno 90 výherců prvního kola, z nichž 12 postoupilo do finále.
Ve druhém kole zvláštní porota složená z vedoucích redakcí Radia Praha, ředitele Radia Praha a programového ředitele Českého rozhlasu vybírala ze všech 12 finalistů vítěze soutěže. Po těžkém rozhodování se jím stal Juan Carlos Buscaglia z Argentiny.
Zde jsou výsledky:
1. KOLO
* Mike Mirek Koblizek, Ontario, Kanada
* Elena Bahova, Conakry, Guinea
* Jan Holásek, Znojmo, Česká republika
* Vera Francesconi, Pesaro, Itálie
* manželé Frydlovi, Byron, Kanada
* Ladislav Prát, St. Petersburg, Ruská federace
* Pavol Havira, Prešov, Slovensko
* Otakar Štorch, Vallentuna, Švédsko
* Milan Masek, Milan Film, Curych, Švýcarsko
* Davaanyam Biniye, Ulánbátar, Mongolsko
* Karel Janouch, Montreal, Kanada
* Vaclav Kaliban, Waterloo, Kanada
* Josef Švehlák, Brooklyn Park, jižní Austrálie
* Vaclav Soukup, Landgraaf, Holandsko
* Namatullah Sarway, Herat, Afghánistán


2. KOLO - finalisté:
* Raimund Steinhauer, Röthenbach, Německo
* Assja Metzger, Werneck, Německo
* Paul Jamet, Francie
* Philippe Marsan, Francie
* Elena Sokolova, Novosibirsk, Rusko
* Andrej Kuznecov, Abramovo, Rusko
* Mike Mirek Koblizek, Ontario, Kanada
* Elena Bahova, Conakry, Guinea
* Juan Carloz Buscaglia, Argentina
* Eduard Boada i Aragones, Tarragona, Španělsko
* Nick Sharp-Rees, Maidenhead, Velká Británie
* Rick Lively, Pittsburgh, Pennsylvania, USA


Česká redakce vybrala jako dva nejlepší soutěžící:
Mike Mirek Koblizek z Ontaria:
1. Rádio Praha jsem poprvé potkal v padesátých létech s kytarou v ruce, když jsem na stupnici radiopřijímače hledal Radio Luxembourg. Podruhé, 21.srpna 1968 v hrdinství mnoha jeho zaměstnanců a do třetice po roce 1989, od kdy konečně svoji funkci zase zastává.
2. Kdyby bylo radio Praha člověkem, byl by diplomatem České republiky v Éteru.
Elena Bahová z Conakry (Guinea)
1. Vysílání Radia Praha jsem poprvé slyšela na horách Fouta Džalmu ve vesnici Koumantou. Kde jsem byla představena rodině manžela jako manželka. Kouman je malá vesnička s chýšemi bez elektřiny, s malou říčkou v údolí. Procházeli jsme se s manželem v buši a měli s sebou malé tranzistorové rádio. Vím dodnes, že zpíval zrovna Karel Gott a že jsem měla velikou radost slyšet ho tak daleko od Prahy až na Guinejských horách.
2. Kdyby bylo Rádio Praha člověkem, představuji si ho jako velice inteligentního, dobrosrdečného, veselého a milého člověka.


Anglická redakce vybrala jako dva nejlepší soutěžící:
Rick Lively, Pittsburgh, Pennsylvania, USA
1. Poprvé jsem se setkal s Radiem Praha jako student. Bylo to na konci šedesátých a na začátku sedmdesátých let, kdy ve světě panovalo velké politické napětí. Na naší škole, stejně jako na mnoha školách ve Spojených Státech se o zemích východní Evropy učilo velmi málo, až na to, že tam vládnou zlé režimy, kterých je třeba se bát. Můj otec měl staré krátkovlnné rádio, vyměnil jsem několik vadných elektronek a začal používat. Objevil jsem mnoho stanic z celého světa včetně stanic ze zemí, o kterých nás učili, že se jich máme bát.
Jedním z nich bylo i Radio Praha. Poslouchal jsem Radio Praha často, ale co jsem slyšel nevzbuzovalo strach. Ve vysílání bylo mnoho politické ideologie, se kterou jsem nesouhlasil, ale kromě toho jsem se z vysílání dozvídal o Vaší zemi od lidí, kteří v ní žili. A pochopil jsem, že jediné, čeho je třeba se bát, je ignorance.
2. Kdyby Radio Praha byl člověk, byl by to učitel. Učitelé neučí jen strohým faktům. Po letech poslouchání Radia Praha vím mnoho o lidech žijících v České republice, o zemi samotné, městech, ekonomice. Co je ale nejdůležitější, dozvěděl jsem se, jak Češi smýšlí o politice, hudbě, vědě, umění a sportu. Zjistil jsem, že v mnoha ohledech nejsou jiní než já. Myslím, že to je pro každého velmi cenná lekce. A Radio Praha se na výuku velmi pečlivě připravovalo. Mezinárodní rozhlasové stanice mají veledůležité poslání. Musí vzdělávat, ale zároveň bavit, jinak je vzdělávání suché a nezáživné. Radio Praha plní své poslání skvěle od samého počátku.
Radio Praha je vynikající učitel. Každý učitel dokáže přednášet učivo. Ale vynikající učitelé dokáží své studenty vést k samostatnému získávání dalších informací. Řadu let jsem poslouchal anglické vysílání Radia Praha, ale dobře si uvědomuji, že se takto o České republice mohu dozvědět pouze omezené množství informací. Dnes, o mnoho let později, poslouchám také české vysílání. Na stole mi leží český slovník a kazety s lekcemi češtiny. Učím se česky. Mám také přátele v České republice, se kterými si dopisuji elektronickou poštou.
A stejně jako každý student, který pociťuje každý nový objev jako dobrodružství, i já musím poděkovat svému učiteli. Nikoli za fakta, ale že mě přivedl k tomu, abych se sám chtěl dozvědět co nejvíce.
Nick Sharp-Rees, Maidenhead, England
1. Moje první vzpomínky jsou na hudbu, která se linula ze starého elektronkového radia v kuchyni našeho domu ve Walesu na začátku šedesátých let - tehdy nové Beatles a jazz, který tak miloval můj zesnulý otec. V roce 1972 mi kamarád, který rád opravoval starou elektroniku, věnoval moje první rádio. Nejen že jsem mohl poslouchat oblíbenou hudbu, ale získal jsem i tajného přítele. Žasl jsem, že mohu v noci poslouchat stanice z komunistických zemí, které deset let předtím natolik vystrašily mé rodiče, že nás začali připravovat na smrt v dešti bomb. Ale hlasy z Radia Praha byly jiné - zjevně lidé jako my, žádní nepřátelé "z daleké země, o které víme málo a o kterou se staráme ještě méně," jak pravil Winston Churchill. Radio Praha statečně skrze ostnaté dráty přinášelo zprávy o životě našich keltských bratří hluboko v nám zapovězeném srdci Evropy. Tehdy jsem si vzpomněl na podivné cizince, kteří kdysi přijeli do divadla ve Swansea a oblečení celí v černém na pódiu roztancovávali barevné figury v představení pro děti. Tito cizinci byli také z Prahy...
V roce 1989, když jsem v našem domě vyměňoval koberce, našel jsem třicet let staré noviny, které psaly o vztyčení hrozivé železné opony, která rozdělila rodiny a přátelé od Baltu po Československo. Brzy však měla být tato opona zbořena a Praha znovu osvobozena.
V roce 1991, na schodech Pražského hradu při západu slunce jsem si uvědomil, že jsem poprvé v životě konečně doma.
2. Radio Praha si již deset let vychutnává svobodu a změnilo se z příležitostního odvážného a zapovězené přítelkyně v každodenní společnici. Přichází za lahodného zvonění svých náramků a denně přináší vzrušující zprávy od naší druhé rodiny v krásné zemi hudby, humoru a pohádkových zámků. Rychle postupuje od politických intrik dne k tomu, na čem jí skutečně záleží: bohaté zkušenosti českého života, umění, hudby a dějin. Je okouzlující, fascinující a je jasné, že jsme si byli souzeni ještě dříve než jsme se poznali. Denně mne vpouští do svého života, nehledě na to, kde se zrovna nacházím. Praha je maličká, ale překypuje duchem zdaleka přesahujícím její velikost a mohla by naplnit svět, kdyby byla vyzvána. Ještě stále postrádá svou hrdou sestru, která se odstěhovala na východ takřka vzápětí poté, co se osvobodily. Byla to jedna z několika smutných událostí určujících její život.
Její nevážné postřehy mi připomínají, že naše smysly pro humor nás navždy neporazitelně propojily při překonávání zkoušek a odloučení, které nám život připravil v průběhu desítiletí. Samozřejmě je vdaná, ale denně si najde dost času i pro mne, než odspěchá jinam, aby přinesla radost svého bytí dalším přátelům. Během naší vzácné půlhodinky se může přihodit mnohé. Očekávám ji i teď, zatímco píši.


Německá redakce vybrala jako dva nejlepší soutěžící:
Raimund Steinhauer, Röthenbach, Německo
1. Koncem 80. let jsem začal podnikat malé procházky po krátkých vlnách. Na těchto výletech jsem se setkal s mnoha stanicemi a mezi nimi také se stanicí Praha. Vyprávěla jsi mi o socialismu, plnění plánů a o vítězství nad západní demokracií. Nad řadou Tvých vyprávění jsem se mohl jen podivovat a potřásat hlavou. Člověku, který zcestoval svět od Evropy, přes Afriku a Ameriku, se nedalo jen tak něco nakukat. Během let se naše názory stále sbližovaly a rozuměli jsme si stále lépe. 2. 12. 1996 jsem Ti napsal první dopis, ještě dnes si na to velmi dobře vzpomínám. Ten čas ale utíká. Setkávám se s tebou několikrát týdně a vždy se těším, až na krátkých vlnách uslyším Tvůj hlas.
2.Když jsem se před více než deseti lety setkal s člověkem "Radio-Praha", nebyl jsem z něj zrovna nadšený. Jeho slovní zásoba obsahovala skoro jen socialismus, plnění plánu a vítězství "dělnické třídy" nad kapitalismem. Svoboda slova a písma byly cizí pojmy. Občasné snění o těchto svobodách bylo lidem rychle znemožněno. "Radiu-Praha" bylo vkládáno do úst, co má říci lidem ve světě, a nemuselo si dělat starosti o důvěryhodnost a upřímnost. Po mnoha letech vypukla nad Evropou politická bouře a člověk "Radio-Praha" potřeboval najednou úplně jiné pojmy. Mluvilo se o demokracii, tržním hospodářství a svobodě slova. Člověk "Radio-Praha" se rychle naučil nová pravidla hry a postupně se osvobodil od břemena minulých let, i když to pro mnohé bylo velmi těžké. Dnes se těším na to, kdy ho potkám na krátkých vlnách a kdy mě pozve na "Procházku Prahou" či k "Touristensprechstunde". Doufám, že jsem pro něj dobrý posluchač a průvodce. Aniž bych musel moc přemýšlet, označil bych dnes tohoto "rozhlasového člověka" jako člověka, který upřímně rozšiřuje svůj názor a velmi upevnil svůj charakter. Dnes už nemusí šířit lži, a po právu tak našel své místo mezi svobodnými médii.
Milý příteli, s radostí a trochou ironie jsem Ti napsal tyto řádky a ujišťuji Tě, že Ti zůstanu věrný.
Se srdečným pozdravem Tvůj posluchač
Raimund Steinhauer
Assja Metzger, Werneck, Německo
1. Je to již déle než měsíců pár,
venku bylo chladno a ostrý vítr vál,
já knoflíkem rozhlasu otočila
a Radio Praha naladila!


Můj domov je nyní v jiném kraji,
já si však říkám - jen ať si hrají!
nevadí, že rádio nemohu slyšet teď,
vždyť kamkoliv dorazí za mnou internet.
2.
Inzerát:
65letý hledá přátele z celého světa.
Mladistvý, aktivní pětašedesátník hledá přátele ze všech kulturních oblastí zeměkoule, s kterými si může vyměňovat názory. Díky životu plnému turbulencí by chtěl předávat své zkušenosti dál a přispět tak k porozumění mezi národy. Zajímá se o nejrůznější témata - politiku, historii, kulturu a kuriozity všeho druhu z národní a mezinárodní oblasti. Je otevřený, přátelský, srdečný a zajímá se obzvlášť o navázání osobního kontaktu - poslouchá rád názory jiných lidí a zabývá se osudy jednotlivých žen a mužů, ale i sociálních menšin ve společnosti. V případě zájmu pište panu R. Pražákovi, Vinohradská 12, Praha 2.


Španělská redakce vybrala jako dva nejlepší soutěžící:
Juan Carlos Buscaglia z Argentiny
Protože pan Buscaglia je zároveň absolutním vítězem, jeho odpověi na soutěžní otázky najdete níže.
Eduard Boada i Aragones, Tarragona, Španělsko
2. Velice profesionální přítelkyně...
Pro nás, pravidelné posluchače Rádia Praha, není těžké si představit naši oblíbenou stanici jako člověka, jako restauraci, jako... A říkám, že to není tak těžké, protože to pravidelně děláme silou naší představivosti, která nachází bohatou inspiraci v programech, jako je "Cestování s rádiem", "Odkazy minulosti - Svědectví přítomnosti" nebo "Zajímavosti z České republiky".
Popustím-li uzdu své fantazii, představuji si Rádio Praha jako přátelskou osobu, se kterou jdu jednou ve středu na večeři do jedné z restaurací v centru Prahy. Asi by se to stalo při západu slunce a místem našeho setkání by byla jedna z restaurací blízko pražského Národního divadla. Vzhledem k tomu, že Vaše rozhlasová stanice, Rádio Praha, je ženského rodu, tato osoba by byla také ženského pohlaví; konkrétně mám na mysli ženu, jejíž hlas by krásně vynikal a jasně zaplňoval celý prostor v restauraci. A zatímco bychom ochutnávali divočinu a zapíjeli ji dobrým vínem, moje přítelkyně by mi vyprávěla, co všechno se stalo v České republice od té doby, co jsem měl to potěšení ji navštívit. Nejdříve by mě informovala, co je nového u našich společných přátel a přítelkyň, abych mohl znovu obnovit "Kontakt" s těmi, co žijí po celém světě. A potom, když už bychom ukojili naši zvědavost nad tím, co se stalo za tu dobu s našimi společnými přáteli, začali bychom hovořit o "Kultuře", o hudbě, divadlu, literatuře, plni povznášejících zážitků z operního představení, na kterém jsme byli před večeří. A během naší konverzace o umění by se do našeho rozhovoru mísily hrdinské činy a životy některých z největších "Českých osobností", i když mnohé z nich mě neznámých, neboť mým bydlištěm je Katalánsko na břehu Středozemního moře. A v jednom okamžiku by se "Kultura" a "Osobnosti" začaly prolínat s "Vědou a technikou", tak důležitou pro rozvoj každé země. A v tu chvíli bychom si oba uvědomili, že jsme už dávno dokončili první chod.
Jako druhý chod bychom měli sladkovodní rybu. Podivný jídelníček, že? - maso, ryba, ryba a maso... Klasické prostředí restaurace a klid by nás poháněly k tomu, abychom v našem rozhovoru pokračovali, mluvíce o některých podivuhodných "Zajímavostech", jejichž vyprávěním by se tón naší konverzace stal uvolněnějším a nenucenějším. Bezpochyby by na tom mělo zásluhu i výborné české víno, které už pomalu, pomalu dopíjíme. A zatímco bychom si pochutnávali na rybě, moje přítelkyně by mi s vážným zaujetím začala vypravovat o vztahu velkého skladatele Mozarta k Praze, o Pražském hradu a Svatovítské katedrále. V tu chvíli bych si vzpomněl na jeden rozhlasový pořad, který jsem si vyslechnul ve své katalánské vlasti, a který se jmenoval "Odkazy minulosti - Svědectví přítomnosti". Ale náš rozhovor by utíkal tak rychle, že vzápětí bychom byli až u Brna, a moje přítelkyně by mi vysvětlila, jako v rubrice "Cestujeme s rádiem", co bychom mohli navštívit v této moravské metropoli. A tehdy, když bychom mluvili o tomto rušném, ale zároveň i klidném městě, nějaký host restaurace sedící u vedlejšího stolu, by se na nás podíval a usmál by se, jako kdybychom mluvili o jeho rodném městě. "Toto je opravdové "Setkání s posluchači"," podotkla by moje přítelkyně.
S čerstvými a nádherně naaranžovanými dezerty by přišlo i malé překvapení. Domluvil jsem se totiž předem s číšníkem, že nám k moučníku přinese i láhev šampaňského, kterou jsem mu dal. V zajetí bublinek, typických pro tento druh šampaňského z Katalánska, by náš veselý rozhovor plynul "Plnou parou", až by nás dovedl k některým lehkým zajímavostem "Českého panoramatu". A tu náhle bych si uvědomil, že jsem se tak zaposlouchal do hlasu mé přítelkyně, že jsem si ani nepovšimnul barvy jejích vlasů, která je úplně stejná jako barva plzeňského piva, a řekl bych si: "Aha, to je asi typická česká barva..."
Od "Českého panoramatu" bychom přešli k přehledu posledních velkých úspěchů českých sportovců, moje přítelkyně by mi předala opravdovou "Sportovní rubriku", a s ní všechny novinky ze světa sportu. Potom bychom si objednali kávu a čaj a začali bychom mluvit o penězích: "Platíš ty nebo já? To je přece důležité téma v "České ekonomice", že?", směje se moje přítelkyně.
Najednou se mi zdá, že nastala chvíle, abychom si s mojí přítelkyni a s našimi přáteli skočili na skleničku a popovídali si o nejdůležitějších událostech, které se staly tento měsíc. Nasedneme do taxíku a směřujeme do ulice Vinohradská; Vinohradská, Vinohradská, ten název mi je povědomý, i když nevím proč. Přibližujeme se k moderní budově, kterou přece znám...

- "To je Rádio Praha!" říkám přítelkyni.
- "Ano. Já jsem ti neřekla, že tam pracuji?"
- "Aha, tak proto... Tak proto ta konverzace, teď už chápu... Celou dobu jsi směřovala náš rozhovor u dobrého jídla a pití k tomu, abych to pochopil, ale dokud jsem nestanul před budovou, neuhádl jsem!"
- "A to, co ještě nevíš, je, že teď půjdeme nahoru. Za chviličku natáčíme diskusi o "Tématu měsíce". A jestli chceš, můžeš se k nám přidat a říci svůj komentář.

Tahle moje přítelkyně je až moc profesionální, stále myslí jenom na práci! A já jsem se domníval, že si jen tak skočíme na skleničku...


Francouzská redakce vybrala jako dva nejlepší soutěžící:
Paul Jamet, Argenteuil, Francie
1. S Radiem Praha jsem se setkal celkem náhodně, v srpnu roku 1968. Chytil jsem tenkrát Radio Praha na středních vlnách pouhých několik dní po tragické invazi, ke které ve vaší zemi došlo. Každý večer jsem se pohyboval po Evropě při poslechu středovlného vysílání a dozvěděl jsem se tak o vpádu sovětských tanků do Československa. V novinách Le Monde byla informace, že Češi používají krátkovlné vysílače, které vysílají někdy i z vozů, aby unikly ruským detektorům. Ale tehdy jsem na ně neměl přijímač. Škoda.
V následujících dvaceti letech 1970 - 1990 se mi dařilo chytat vaši stanici, ale vzhledem k tomu, že celá střední Evropa a tudíž i vaše země žila pod železnou botou, obsah vašeho vysílání mě příliš nezajímal. S poslechem vašeho krátkovlného vysílání jsem skutečně znovu začal až začátkem devadesátých let. Navázal jsem kontakt s vaší stanicí, kterou pravidelně poslouchám.
2. Radio Praha by byl nepochybně člověk mladý duchem i přes svých 65 let a dále by to byl:
Slovan hrdý na to, že jím je, jako každý západní Slovan,
Člověk spjatý s demokratickými hodnotami,
Bez hořkosti i vůči těm, co ho utlačovali,
Odjakživa proevropsky laděný,
S hlubokým vztahem k Francii a francouzské kultuře,
Polyglot, který hovoří několika jazyky, hlavně francouzsky a nutně i anglicky,
Kultivovaný, se vztahem k literatuře, hudbě, historii a turistice,
Se zájmem o světové politické a ekonomické dění,
Se zájmem o cizince, pozorně naslouchající druhým
Přesný, důkladný, věrný,
Moderní, se zájmem o moderní technologie a vysílací techniku
Uvážlivý ve svých rozhodnutích ohledně zajištění budoucnosti.
Philippe Marsan, Le Teich, Francie
1. Jak jsem potkal Radio Praha ? Bylo to velice prosté. Jednou o víkendu roku 1999 jsem zprovoznil jeden z přijímačů, co mám ve sbírce. Jak jsem tak projížděl vlny, zaslechl jsem jasný a přátelský hlas pocházející ze střední Evropy. Byl to redaktor Radio Praha a já jsem velice pozorně poslouchal zprávy, které ke mně přicházely z východu. Tímto způsobem jsem objevil vaši stanici, se srdcem plným naděje, že se setkám s novými přáteli...
2. Kdyby bylo Radio Praha člověkem, byla by to víla, úžasná dáma s modrýma očima, jejichž modř by připomínala mořskou hlubinu. Měla by nádherné světlé vlasy co připomínají červencové obilí. Měla by úsměv Jocondy, která v příšeří navozuje představu o vzdálených zemích a nádherných krajích. Kolem ní svítí slunce, je obklopena teplem, láskou, přátelstvím, její život je naplněn. Její hlas je melodický, líbezný, plný kouzla slovanských zemí střední Evropy, jejichž hezká děvčata tak často obdivujeme. Gesta jsou ušlechtilá, střízlivá, přitažlivá, vyjadřují klid, bezpečí a mír mezi národy, k obrazu země, která se brzy zapojí do evropského koncertu... Cestujeme po vlnách a v čase, děkuji vám, děkuji Radio Praha...


Ruská redakce vybrala jako dva nejlepší soutěžící:
Jelena Sokolova, Novosibirsk, Rusko
1. První setkání?... To bylo tak dávno! V mém životě bylo tolik událostí, že už se to zdá hodně dávno. Prohrabala jsem svůj archiv a našla jsem diplom z roku 1983. Soutěž byla tehdy věnována stému výročí narození Jaroslava Haška. Po škole mě osud vyhnal daleko od rodiny na Dálný Východ, ale i tam jsem poslouchala Vaše rádio. V roce 1985 se mi narodil druhý syn, a rok na to se můj muž "vrátil" domů do Novosibirska, ale mě s dětmi "zapomněl" vzít sebou. Nebudete mi věřit, ale když jsem zůstala sama, veškerý volný čas jsem věnovala tomu, abych poslouchala radio, hledala a psala odpovědi do soutěží. Přitom volného času bylo tak málo! Ale všechno jsem musela stihnout. Radio bylo pro mě jako záchrana před samotou, bolestí a zlobou opuštěné ženy. Tak jsem se seznámila s Radiem Praha... Nedovedete si představit, jak mi bylo smutno, když jste v devadesátém roce přestali vysílat. Ale teď se můžeme seznámit znovu! Jelena Viktorovna Sokolova, 39 let, matka dvou kluků. Těší mě!
2. Pro mě není těžké představit si, že Radio Praha je člověk. Vždyť když mi bylo těžko, obrátila jsem se k němu a on mi pomohl vydržet a přežít. On je hodný, pozorný, laskavý. Odpověl na všechny mé dopisy. Psal mi, chválil, děkoval, posílal srdečné pozdravy, nazýval mě "milá a vážená". A nám všem tak schází v našich životech kousek lidského tepla. Proto jsem vděčná Radiu Praha, že bylo a je.
Andrej Kuzněcov, Abramovo, Rusko
Dobrý den, Radio Praha!
Ze všeho nejdříve vám chci poděkovat za vaše programy.
1. A nyní se pokusím odvyprávět, jak proběhlo moje první setkání (nebo seznámení) s Radiem Prahem, přičemž se budu řídit vaším doporučením: stručnost - matka moudrosti.
Prosinec roku 2000. Večer. Venku je minus 42 stupňů. Ticho. Jsem na návštěvě u svojí dávné přítelkyně ze školy, mojí první lásky. (Mimochodem, tehdy by mě ani ve snu nenapadlo, že láska byla oboustranná). Květiny, šampaňské, vyprávění, vzpomínky...
- Andreji, víš, že jsem na tento večer čekala už strašně dlouho? - říká Marina.
- Tak na lásku! - navrhuji a zdvihám sklenici šampaňského.
- Na lásku!
Polibek, objetí...
Cvakne klíč v zámku. Je slyšet zvuk otevírajících se dveří. Hlas: "Marinko, spíš nebo co?" Pomoz mi najít moji složku s dokumenty. Úplně jsem na ni zapomněla a šéf potřebuje, abych mu z nich co nejdřív napsala zprávu..."
- Máma se vrátila, - šeptá Marina.
Sedím, slušně oblečený. Jen škoda, že se mi někam ztratila kravata. Trochu se mi třesou ruce. Natáhl jsem ruku po stařičkém, ale dosud skvěle fungujícím radiu a začal kroutit knoflíkem.
- Posloucháte Radio Praha. Zprávy. Český prezident Václav Havel...
- Dobrý den, Andreji, neviděla jsem vás už celou věčnost. Chtěli jste si s Marinkou zavzpomínat na školní léta? To je dobře. V mém pokoji je album fotografií. Tak jo, utíkám. Šéf čeká.
- Děkuji, Allo Vladimírovno.
- A nyní uslyšíte rubriku "Za Prahou". Dnes...
- Uf, odešla...
Chvíli jsme mlčeli. Vyměnili si pohledy. Usmáli se.
- Tak co, na lásku? - zeptám se a natáhnu ruku po šampaňském.
- Ano. Na lásku. Ale až za chviličku - nejdřív chci pod sprchu.
- Pište nám na adresu: Radio Praha, Ruská redakce, Vinohradská 12. 120 99, Praha 2, Česká republika. Mějte se hezky.
- Aha. Vy taky...
2. Muž středního věku, s menším sklonem k tloustnutí, lehce holohlavý, ale ne moc. Ženatý, dvě děti. Nehledě na svůj věk, duší je mladý. Cení si smyslu pro humor, sám si rád zažertuje. A rád se napije piva. Ráno chodí na procházky se psem, obdivuje ženskou krásu. V práci je hodnocen pozitivně... V manželství je, jak se zdá, spokojen, občas má nějaké problémy. Ale kdo je nemá?
1. To, co následovalo, viz film Devět a půl týdne
2. Říkejte si co chcete o Sovětské, nyní už Ruské armádě, ale povely jako "budíček!" nebo, chcete-li. "poplach" zůstanou s námi už navždycky. A vůbec, rodiče mají onu zvláštní schopnost - přijít vždycky v nepravou chvíli. Proč, to nemůžu pochopit.


ABSOLUTNÍ VÍTĚZ
Juan Carlos Buscaglia z Argentiny
1) Kdy jsem poprvé uslyšel vysílání Radia Praha?
Byl jsem ještě velmi malý, bylo mi asi tak 6 nebo 7 let a vzpomínám si, že jsme spolu s otcem navštívili jednoho z našich sousedů, Dona Rafaela, kterému jsme vzhledem k původu jeho rodiny a také rodiny jeho ženy přezdívali tehdy s klukama ze sousedství "stařík čechoslovák".
Don Rafael a můj otec spolu tehdy pracovali v jedné továrně na výrobu papíru. Ta zaměstnávala okolo dvou tisíc dělníků, mezi kterými bylo i mnoho přistěhovalců z Evropy. Tito lidé hledali v nové zemi útočiště před útrapami a hrůzami, které přinesla druhá světová válka.
Když jsme vstoupili do domu Dona Rafaela, zastihli jsme ho v póze, která se hluboko a navždy vryla do mé paměti: Don Rafael, ten "stařík čechoslovák" držel v levé zdvižené ruce více jak z poloviny vykouřenou cigaretu, ze které jen tak tak že neupadl popel. Prsty druhé ruky se snažil naladit na stařičkém radiopřijímači vytouženou stanici, až konečně jeho spokojený výraz dával tušit, že jeho uši zachytily ten správný signál.
Na otázku mého otce, co to vlastně dělá, odpověděl, že si chce poslechnout zprávy v podání svých krajanů. Já jsem tehdy vůbec ničemu z toho nerozuměl. Ale tato událost na mne tak zapůsobila, ty zvláštní zvuky a ten absolutně nesrozumitelný jazyk, které se linuly z radiopřijímače našeho souseda, na mne udělaly tak veliký dojem, že jsem si přál co nejrychleji se vrátit k nám domů, těch pár stovek metrů odsud, abych své mamince mohl vyprávět, jak jsme u Dona Rafaela poslouchali pořad, vysílaný rozhlasovou stanicí z Československa....
Tento zážitek z dětství ve mě asi probudil tu stále silnější touhu, poslouchat vysílání rozhlasových stanic různých zemí. A čím více poslouchám, tím ve mně roste zvědavost, chuť a určitý "vnitřní pocit nutnosti" poznávat život a zvyky jiných národů. A tak se také stalo že, jistě ovlivněn popsaným zážitkem z dětství, jsem před 25 lety poprvé poslouchal vysílání Radio Praha. A od té doby jsem pravidelným posluchačem vašich pořadů.
2) V případě, že by Radio Praha bylo člověkem, jak byste si ho představoval?
Neváhám odpovědět, že kdybych si měl představit Radio Praha jako člověka, tak na základě zkušeností a zážitků spojených s jeho vysíláním bych si určitě tohoto člověka představoval jako někoho, kdo neodmyslitelně patří do mého každodenního života.
Proto si je také dovedu představit v roli matky, vždyť bylo svědkem mých prvních krůčků, kdy jsem jako začínající nadšený radioamatér lovil v éteru cizí rozhlasové stanice.
Také si je představuji jako starší či mladší sestru, se kterou jsme se navzájem obohacovali, pomáhali si, radili se, přeli, vyměňovali si názory a také jsme se vzájemně respektovali....
Samozřejmě si Radio Praha představuji také jako přítelkyni, protože vždy, když potřebuji, je tu pro mne a ví, co si mé srdce žádá. Zároveň také dokáže v mém srdci opět rozezvučet dávno zapomenuté melodie. A jsem přesvědčen o tom, že v případě potřeby bych byl schopen to samé nabídnout této přítelkyni zase já.
A proč si Radio Praha nepředstavit jako nevěstu... Pojí nás hluboký citový vztah, který trvá již 25 let. Čekám na ni na každém rohu, každý den. Naše čekání ale nikdy netrvá dlouho, jsme oba velmi dochvilní. Pokaždé, když ji vidím, zdá se mi krásnější a také neustále svěží....
Radio Praha si tedy dovedu představit jako svou manželku, věrnou přítelkyni a nejlepší kolegyni v jedné osobě. Během těch dlouhých 25 let, kdy ho poslouchám, mne doprovázelo na každém kroku a v každé situaci. Zažívalo se mnou vše co mi život uchystal, jak to dobré, tak to špatné.
Není tedy žádnou náhodou, že mé děti o mně tvrdí, že jsem "radioprahamaniak" a že má manželka o mně říká, že jsem "radioprahazávislák".


Hlavní cenou je týdenní pobyt v Lázních Aurora Třeboň, který poskytují Lázně Aurora Třeboň a České aerolinie.


Pro další informace o soutěži klikněte zde.