Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
16-9-2019, 08:07 UTC
Projekty
 Autor:
Klára Čepová o srpnu 1968 ...
Je léto a mně je 13 let.
Rodiče si pronajali dům v Sologne, abychom zde strávili prázdniny. Bratr se právě vrátil z návštěvy v zemi, kde se narodil náš otec. Jako první člen naší rodiny se do ní vypravil na průzkum, aby se seznámil s našimi pěti strýci a tetami a 15 bratranci a sestřenicemi. Dokonce se uvažovalo o tom, že se tam všichni čtyři příští rok vrátíme.
V dobách, kdy žil ještě v Československu, byl můj otec známým spisovatelem. Nedá se říci, že by se doopravdy politicky angažoval, avšak jeho literární dílo, které neslo výraznou pečeť jeho katolické víry a které ovlivnily styky se západními intelektuály, se tehdejšímu režimu nezamlouvalo. Aby se vyhnul vězení, musel odejít ze země, což se mu podařilo tajným útěkem přes ostnaté dráty. Svou matku, která zemřela na Moravě, již nikdy neuviděl. Po 20 letech v exilu mu poprvé svitla jiskřička naděje: situace v zemi se pomalu zlepšovala. Můj otec tomu sám ještě nechtěl uvěřit, ale my ostatní jsme si již představovali, jak se jednou vrátíme do Myslechovic a jak se obejmeme s jeho sourozenci.
Toho rána jsem vstala stejně jako jindy a šla jsem posnídat s rodiči. Nic však nebylo jako jindy, bylo jasné, že se něco stalo, ještě jsem nechápala co. Matka uhýbala očima zarudlýma od pláče a schovávala kapesník, otec strnule seděl, hlavu skloněnou, jako kdyby chtěl zůstat nerušen sám. Nejzvláštnější bylo, že bylo tak brzy ráno puštěné rádio. Nic jsem nechápala, nechtěla jsem rozumět slovům, která se linula z reproduktorů: naplňovala celou místnost, zmocňovala se našich životů, hovořila o tancích, o ruských vojácích, o invazi, o davech v ulicích Prahy, o barikádách a mrtvých.
Pomalu mi docházelo, že můj otec již nikdy svou rodnou zem nespatří. Bylo 21. srpna 1968.