Vysílání Českého rozhlasu do zahraničí 
19-10-2019, 22:09 UTC
Projekty
 Autor:
Tiziana Menotti vzpomíná na svou přítelkyni Annu Hyndrákovou ...
Praha. Jáchymova ulice, pár kroků od Staromětského náměstí. Přišla jsem tam náhodou, abych se vyhnula řadě turistů zaplňujících vedlejší Maiselovu ulici. Příjemné, neskutečné ticho mne zahalí a posílí, zatímco moji pozornost upoutá velká dvoupatrová budova s tabulkou na fasádě, na památku tragického osudu pražských židovských dětí, jež chodily do židovské obecné školy v Jáchymově ulici během doby Protektorátu. Tuto událost znám velmi dobře, protože mezi těmi malými studenty byla Anna.
Kolikrát jsem si představila tuto školu, slyšela jsem pronikavé zvonění, veselé hlasy dětí, kolikrát jsem myslela na Aničku, jak vypadala ve věku 11 let, když Němci vpadli do Prahy a do celého Československa. Tehdy, na počátku Protektorátu Čech a Moravy, byla Anna ještě holčičkou, toto byla její škola, jediná možnost vzdělání dovolená židovským dětem po jejich vyloučení ze škol v roce 1940. Několik z nich studovalo spolu s Annou, všechny byly deportovány do Terezína, spousta jich pak šlo do plynu.
V šedesátých letech Anna psala knížku vzpomínek na poslední zbytek svého dětství a na mládí během doby nacistické okupace a posledních let druhé světové valky. Annin příběh je však příběh smutný a strastiplný, příběh osudu sdíleného s tisícemi a tisícemi českých Židů, který stojí za to vyprávět.
Všechno začíná v září roku 1938, když západní mocnosti v Mnichově povolí Hitlerovi odtržení českého území Sudet, první krok nejasné politické dráhy, která za několik měsiců povede k německému vpádu do Čech a Moravy a k nastolení kolaborantské vlády. České a moravské židovské obyvatelstvo je vtaženo do hrůzného, ničivého procesu, jehož konečným cílem je likvidace Židů v celé Evropě. V Protektorátě se tento proces rozvíjí docela rychle, na začátku prostřednictvím různých opatření, která omezují svobodu jednotlivců i organizací a postupně vylučují židovské občany ze společnosti a později příkazem nosit Davidovu hvězdu, která je očividně rozlišuje od ostatních občanů. Těžká atmosféra zahalí město a jeho ulice, náměstí a parky se stanou nepřístupné. Každodennost života je zcela podřízena neodvratnosti historických událostí.
Diskriminační obsah německého antisemitismu se šíří i u obyvatelstva, ze Židů je rušící živel, který evokuje staré předsudky a vyvolává strach, který bourá mravní a občanské vědomí i lidské svědomí. Pro Annu je to doba dospívání, přatelství a prvních lásek, ale také ponížení, protože je Židovka.
Na podzim roku 1942 je Anna se svými rodiči deportována do Terezína, kde v té době je ještě možné mít představu, že se jedná o téměř, a za daných okolností, ještě jisté a snesitelné místo, kde je možné, aby se i Jugendheim stalo kulturní dílnou. I když jsou transporty směrem k východu stále častější i početnější, je tu vždycky naděje, že až přijde konec války celá rodina bude ještě na světě. V květnu roku 1944 Anna se svými rodiči jsou nacpáni do vagónů. Cihlová zeď ghetta se promění v ostnatý drát koncentračního tábora Osvětimi, uvnitř nacističtí žalářníci a jejich pomocníci můžou rozhodovat mezi životem a smrtí. Anna vypravuje o hrůze prvních měsíců ve Familienlágru, hladu, tvrdé práci, selekci a nekončícímu kouři z komína. Dívence je jenom šestnáct let, když se tento láger likviduje a její rodiče jdou do plynu. Později se dozví, že také její krásná a obdivovaná sestra Truda šla do plynu s dceruškou v náručí. Anna a ostatní ženy jsou převedeny do Christianstadtu, pobočného pracovního tábora Gross Rosenu. Evakuace tábora v únoru 1945 umožní Anně a několika jejím družkám útěk během „pochodu smrti“. To je začátek dlouhé a nebezpečné cesty zpět domů, přes území, kde se odehrává poslední fáze hitlerovského Německa, totiž porážka jeho armády. Útěk je přerušen, ale nezastavuje se v jiných koncentračních táborech, kde je dívka vystavena dalšímu násilí. Prožívá nejenom rány býkovcem od esesáka, ale take lstivé a psychologické vydírání a trýznění, znásilnění za nežádanou protekci od jiných vězňů, Židů. Na konci války v květnu 1945 se Anna vrátí do Prahy. Avšak nikdo není z jejího návratu nadšen, ani příbuzní ani sousedé, v jejichž chování se jeví spíš cynická lhostejnost a sobectví. Pro nejbližší příbuzné je neteří, která štastně přežila lágr a vrátila se namísto jejich syna, který tam někde zahynul. Také její sousedka je nemile překvapená, jelikož se už nechce vzdát Ančina majetku, který přes válku opatrovala. Necitelně jí dává najevo, jak je její návrat z koncentráku nevhodný. Roztrpčení z těchto pokoření a absence lidského soucitu k osiřelé dívce, přinutí Annu, aby našla sama v sobě sílu začít nový život, stejnou vnitřní sílu, která jí nedovolila podlehnout strachu i utrpení a pomohla snášet násilí i nenávist.
Poznala jsem Annu Hyndrákovou dávno, při její návštěvě v Itálii, ale mám dojem, že ji znám už dlouho. Možná proto, že jsem přeložila její knížku Dopis dětem. Dneska je Anna stará paní, je jí 81 let, avšak nevypadá na svůj věk, hlavně její oči jsou živé, pozorné. Zdánlivě v sobě nemá nic z té holčičky, která si hrála na židovském hřbitově Starého Města a chodila do školy v Jáchymově ulici, ale to černé číslo vytetované na levé ruce stále svědčí o tom, co se tehdy stalo židovským občanům v Československu od roku 1938 do roku 1945.